VŠEM - "věřícím i nevěřícím" maminkám

Milé maminky, poté, co jsem si u kamarádky, která pracuje v Motolské nemocnici jako zdravotní sestřička na novorozenecké JIP, ověřila, že rodiče mají plné právo být po celou dobu hospitalizace svého dítěte v jeho přítomnosti (výjimkou může být ARO), rozhodla jsem se ještě jednou sem napsat už jednou napsané ....
...
příběh malé Milenky a její maminky mnou otřásl. Se smrtí se člověk nikdy nesmíří, ale se smrtí dítěte se, myslím, málokdo naučí žít. Je hrozné, když umírá malé dítě a když umírá za podmínek, které popisuje Mili, je to nejen velmi smutné, ale také v rozporu s Chartou práv dětí. Nemyslím si, že ke zlepšení našeho zdravotnictví a přístupu jednotlivých lidí, kteří v něm pracují, dojde ústními, nebo písemnými stížnostmi - i když budou adresovány na konkrétní osoby - dojde k postihu a jede se dál .... Dokud práva svých dětí nezačneme prosazovat a nebudeme si za nimi stát (i za tu cenu, že nás někdo označí za přecitlivělé, hysterické apod. - a je mi jedno, co si o mne bude personál nemocnice myslet, vkládám přeci do jejich rukou život toho nejdražšího, co mám), nemyslím si, že se něco změní. Pokud všechny maminky budou při pobytu svých dětí v nemocnici neústupně prosazovat svou přítomnost u zákroků, nebo jen nemocničního lůžka svého dítěte, pak je, myslím, naděje, že se z toho pomalu začne stávat běžná věc, že se nad tím přestanou lékaři a sestry pozastavovat a postupem času i oni přijdou na to, že je s "malými pacienty" mnohem lepší spolupráce, pokud nejsou stresovaní pocitem opuštění, osamělosti a strachem z neznámých lidí, kteří jim budou působit bolest.
Vytiskla jsem si na Internetu "Chartu práv dětí" a vložila ji ke zdravotní průkazce své malé dcerky. Doufám, že ji nikdy nebudu muset použít, přesto ji budu nosit stále u sebe a když budu nucena s malou navštívit nemocnici, první, na co se budu informovat bude, zda respektují tuto Chartu. Je mi jedno, co si o mne kdo pomyslí, nenechám svou holčičku trpět tak, jako musela trpět malá Milenka. Obdivuji její maminku za ukázněnost a trpělivost, kterou měla při jednání s lékaři a je mi strašně líto, že jí neumožnili být Milence po celou dobu na blízku. Je to pro mne velkým ponaučením a klidně budu "přecitlivělá maminka", jen nedopustím, abych někdy já, nebo moje dcerka prožila to, co Mili.
Prosím Vás, maminky, táhněte se mnou za jeden provaz a snažte se být se svými dětmi za každých okolností, třeba se tu sejdeme za pár let a budeme na Mili a její příběh vzpomínat jako na něco neuvěřitelného, co ze svých zkušeností už nebudeme znát, moc si přeji, aby už nikdy nikdo nemusel nechat své děťátko odejít za takových okolností, za jakých odešla Domů Milenka ...