Pro Budilku,

mně nejvíc pomáhá, nevím jestli to tak mají všichni, ale dost maminek, se kterými jsem mluvila, to mají stejně, když někdo umí naslouchat a je ochoten to slyšet třeba 10x dokola, třeba se i na něco zeptá, prostě projeví zájem a hlavně vám dovolí vyplakat se a ulevit si u něj v náručí(pokud je to třeba kamarádka). Pomáhá, když druhý dovede s vámi plakat a nestydí se za slzy, když na něm vidíte, že i on nebo ona nese kousek břemene z vašeho neštěstí. Člověk se v tom cítí strašně sám a připadá si, že lidé kolem přátele apod. se mu vyhýbají, protože se ho jakoby bojí, neví, co říct, nechtějí ho zranit hloupou poznámkou apod. A když se najde přítel, který je ochoten naslouchat, plakat, znovu a znovu to probírat, pohladit, obejmout, znamená to moc.
Myslím, že nepomáhá zdůrazňování, že to bude zase dobré, že to čas zahojí a ani pro věřící stálé opakování, že Bůh ví, proč se to stalo a miluje nás atd. Ona je to sice všechno snad pravda, ale ta postižená to tak zpočátku vůbec necítí a postupně se k tomu dostane, ale mluvit o tom předčasně nepomáhá.
Jsou ale jistě i lidé uzavření, kteří o tom mluvit nechtějí, ale řeší to jen v sobě, u těch by to, co jsem popsala asi moc nepomohlo.