Re: o přístupu

Samozřejmě,že to odporuje Chartě práv. Proto píšu tento příspěvek. Změnit to lze pouze zvenčí, sestra, která se o to bude snažit, si proti sobě poštve nadřízené a budou ji soustavně deptat, jak psychicky, tak finančně, což při výši platu je dost znát. Sama jsem se snažila trochu zlidštit podmínky a opravdu vím, o čem mluvím. Nepřináší to zrovna radost z práce, když se na Vás Vaše spolupracovnice dívají jako na exota, který si vše komplikuje a "dělá do vlastního hnízda". Po čase to vede k tomu, že dáte výpověď a stejně ničeho nedosáhnete..Naopak několik dopisů od rodičů, kteří prodělali pobyt v nemocnici, přiměje vedení nemocnice, aby se zamyslelo nad situací na klinikách a změnilo svůj přístup k problematice dětských pacientů a tím možná i priority v investicích. Pokud ale dopisy budou zaměřeny jako nespokojenost s péčí, nic se nezmění, sestry z příslušného oddělení budou deptány. Chce to NESPOKOJENOST ZAMÉŔIT NA PODMÍNKY PRO POBYT RODIČE S POUKÁZÁNÍM NA CHARTU PRÁV PACIENTA. Můj příspěvek zaváněl autoritářstvím, snažila jsem se naznačit (a teď to píšu naplno), že skutečně ve zdravotnictví panuje tvrdá hierarachie a pouhá sestra je nic. Nikdo z nadřízených se s ní nebaví a když přijde s nějakou změnou, velmi si přitíží. Doktory toto nezajímá, přichází s pacientem do styku jen na chvíli.
Ano, do našeho povolání patří lidskost. Každou minutou jsme konfrontovány s utrpením ve větší či menší míře, ale bohužel SOUČASNĚ taky se snahou o zneužití dobré vůle. Pro ilustraci: na mém oddělení leželo přibližně 25 dospělých pacientů většinou ve věku kolem 70 let a k nim některé dny v týdnu ještě několik dětí na ambulantní výkony (odcházely odpoledne domů). Ve všední den dopoledne jsme byly 3 sestry včetně staniční sestry (ta údajně vede práci, ve skutečnosti dělá administrativu, zařizuje technické věci a když jí zbyde čas, může pomoci s pacienty,málokdy...) na celé oddělení chirurgického typu, odpoledne po operačním programu už na to byla jen 1 sestra, někdy dvě. To opravdu nejsou podmínky na to, abyste se s rodiči dohadovala pokaždé, kdy za dítětem přijdete. Většinou rodiče po chvilce pochopí, jestli jste sestra neurvalá (a takové nemají v naší práci co dělat, bohužel dost často nic jiného neumí, nejsou ochotny se učit, tak zůstávají až do důchodu) nebo jestli se sestra snaží chovat lidsky.

Za banální výkon považuji odlepení náplasti. Stalo se mi, že matka tak vehementně foukala svému dítěti tu bolest, že celé neúměrně prodlužovala, svou hlavou mi bránila v práci a dítě bylo doslova na větvi. To je situace, kdy je rodič přítěží. Naopak rodič velmi pomůže, když drží dítě třeba na klíně, říká mu, že to bude dobré, že to za chvilku přejde atd. Dítě ale musí mít zkušenost, že své slovo dodrží. Pokud víme, že procedury bolí a že se třeba budou opakovat, je lepší dítěti vysvětlit, že to bolet bude, ale současně, že to skončí. Tuhle psychologii uplatňuji u obou svých dětí (2,5 a 5 let) a vím, že funguje. Děti nejsou hloupé a není dobré je podvádět. Tak tolik k té nadřazenosti.
Sama patřím spíš k vyšilujícím matkám, prosím, uvědomme si, že náš strach se přenáší na dítě a v okamžiku léčebného výkonu se vzchopme, aby šlo vše snáz.
Znovu opakuji, že dobře vím, že se dá situace změnit na běžném chirurgickém oddělení, ale nevidím dostatečně do problematiky JIPu, tam asi nepřetržitá přítomnst rodiče není možná, ale myslím, že doba 15min by se dala prodloužit.