21.2.2007 22:45:07 Žanda + dvě
Stejný příběh s opačným koncem...
Ahoj Mili,
když byly mé dcerce 2 roky, zažila jsem něco podobného. Také se to týkalo mozku. Znám důvěrně bolesti hlavy se zvracením, rozbíhání a sbíhání očí, rozšířené zorničky i epileptické záchvaty a dítě vypreparované s hadičkami a dráty na ARU. Šárka zůstala v nemocnici hodně přes rok a párkrát mi téměř umřela v rukou. (Ovšem naši brněnští lékaři i sestry jsou skvělí!) Nakonec to vybrala. Je jí 11 a spí se svou sestrou v pokoji, kam za nimi přijdu i já. (Epilepsii je nutné hlídat i v noci, a pak, Šárku je třeba několikrát za noc obrátit, aby neměla proleženiny). Ráno ji umyju, učešu, vycévkuju, vnutím jí její léky, naložím do invalidního vozíku a odvezu do školy pro postižené (už přečte 4 písmenka!) Šárka je slečna, už nosí podprsenku, pomalu čekáme první menstruaci a její milovaný program je Kouzelná škoka, kterou už vydrží sledovat téměř celou. Mám ji doma, můžu ji políbit a pomazlit se s ní, ale nemůžu ji nechat chvíli bez dozoru. Její otec nás opustil, já nemohu jít do práce a tak s její 13letou sestrou žijeme ze sociálních dávek, a to je hodně těžké. Vzpomínám si přesně na jednu věc: když mi ležela v rukou, víc mrtvá než živá, chtěla jsem se za ni modlit a uvědomila jsem si, že vůbec nevím, co je pro ni lepší. Život nebo smrt?
A jediná možná modlitba byla: Pane, jsem Tvoje služebnice, staň se mi podle Tvé vůle. Ať bude žít nebo ne, zdravá nebo postižená, přijmu svůj život jako úkol a udělám, co je v mých silách, abych obstála. Naše děti nám nepatří a jednou nás opustí. Naším úlolem je, starat se o ně, dokud to potřebují a nechat je včas odejít. To druhé je těžší! Hodně síly! Jana
Odpovědět