Veďme děti ke zdravému vlastenectví!

Posledních pár dnů, vlastně spíše už jen hodin a největší sportovní akce posledních let na našem území je tady. Nejen hokejoví fanoušci se tak dočkají dlouho očekávaného mistrovství světa v Praze a Ostravě. Nebojte se, nespletl jsem si rodinný portál s žádným sportovním webem, i když jsem přesvědčen o tom, že i mezi návštěvníky ´rodiny.cz´ se najde řada těch, kteří budou utkání českého národního týmu více či méně dramaticky prožívat, byť třeba jen skrze televizní obrazovku. V každém případě, právě sledování napínavých zápasů našich hokejistů s odvěkými rivaly z Ruska, Kanady či třeba Švédska je z pohledu mnoha lidí v naší zemi jedinou příležitostí a impulsem pro probuzení pocitů národní hrdosti a sounáležitosti. Nic proti tomu, sám také určitě budu naší reprezentaci fandit, ačkoliv lední hokej nepatří mezi moje nejoblíbenější sporty. Jenom mi přijde trochu škoda, že o zdravém vlastenectví, patriotismu a národní hrdosti se kromě podobných událostí takřka vůbec nemluví a zdánlivě se jedná o vyčpělé či někdy dokonce až vysmívané téma. Také je dosti smutné, že při vyslovení těchto hesel se mnohým derou do popředí asociace spojené s různými extremistickými skupinami a podobně. Přitom kladný vztah k rodné vesnici, městu, regionu či zemi je podle mě zcela přirozenou hodnotou, která by se měla pěstovat u dětí již od útlého věku.

Máme být na co pyšní?

Mnozí patrně namítnou, že vzhledem k různým problémům, kauzám či konkrétním demoralizujícím rozhodnutím naší politické reprezentace (církevní restituce, amnestie,…) toho není příliš, na co by člověk mohl být v případě České republiky hrdý. Abych se přiznal, ani já nejsem spokojen s tím, jak se podařilo či spíše nepodařilo ekonomicky i celospolečensky využít potenciálu a dynamiky změn po roce 1989. To však nic nemění na tom, že by člověk neměl zapomínat na to, kde se narodil, kde vyrůstal, kde má svou rodinu a příbuzenstvo, kde se mu dostalo formálního i neformálního vzdělání, kde navazoval své první sociální vazby a podobně. Právě v době různých globálních vlivů je podobné uvědomění o to důležitější.

K mladým lidem odjakživa patří touha objevovat svět. Asi není třeba provádět žádný rozsáhlý výzkum, abychom došli k závěru, že cestování je jedním z jejich nejčastějších koníčků. Ani já nejsem výjimkou, cestování mám opravdu velmi rád a těžko bych našel jinou aktivitu, která by byla takovým zdrojem zážitků a zkušeností. Třeba i taková krátkodobá pracovní stáž či studentský výměnný pobyt jsou velmi obohacující. Přesto si však osobně nedovedu představit dlouhodobě se realizovat jinde než ve ´své´ zemi, přestože několik příležitostí pro práci v zahraničí se mi naskytlo.

Je hrdinstvím odejít, anebo zůstat?

Upřímně řečeno, jsem docela rád, že podobné otázky mám sám v sobě vyřešeny a hodně mě v této souvislosti mrzí postoj jiných mladých lidí, například čerstvě vystudovaných lékařů, mířících ihned či krátce po absolutoriu do Německa či jiných zemí s tím, že se za žádných okolností nechtějí do vlasti vrátit. Rozhodně jejich svobodnou volbu nekritizuji ani neodsuzuji, i když popravdě mě velkým optimismem či obdivem nenaplňuje. Spíše by mě zajímalo, jestli je opravdu tak jednoduché zapomenout, kde má člověk svůj skutečný domov, rodinu, kamarády a vůbec prostředí, z kterého vzešel a zda náhodou nepociťují i něco jako morální povinnost vrátit společnosti to, co do nich například prostřednictvím vzdělání investovala. Samozřejmě finanční rozdíly mezi výdělkem v zemích na západ od nás a v České republice jsou zřejmé, nicméně pokud by toto mělo být hlavním kritériem v rozhodovacím procesu, zda odejít či zůstat, pak by tu nezůstal nikdo, a to bez ohledu na danou kvalifikaci či profesi. Protože v Německu si vydělají násobně více nejen lékaři, ale i zedníci, automechanici, kadeřnice… zkrátka všichni.

Bude nastávající generace hrdá na své češství?

V každém případě, na probouzení zdravého vlastenectví a patriotismu u pětadvacetiletých či třicetiletých dospělých lidí je už asi opravdu pozdě. Před pár dny jsem náhodou v samém centru města potkal jednoho z bývalých spolužáků. Hned se mi pochlubil s novinkou, že v létě očekávají s přítelkyní vytoužený přírůstek do rodiny. Prý už mají jasno o tom, jak se bude miminko jmenovat i jakým způsobem ho chtějí vychovávat. Mimo jiné povídal i o tom, že by chtěli s dítětem hodně cestovat po celé naší zemi a ukazovat mu různá krásná místa, kterých je v Česku požehnaně a také by rád stihl, aby si pamatovalo a nezapomnělo na všechny příbuzné, z nichž někteří jsou již logicky pokročilejšího věku. Vlastně to zní poměrně jednoduše, možná až banálně, ale od mého vrstevníka (letos oslavil třicítku) to na mě působilo docela vzácným, osvěžujícím a optimistickým dojmem, na rozdíl od emigrace chtivých absolventů. Dodal bych, že důležitou úlohu v podněcování kladného vztahu k vlasti by měla hrát vedle rodičů a nejbližšího okolí také škola. Bylo by totiž moc fajn, kdyby příští generace byla ráda Čechy i mimo dny konání sportovních šampionátů. Do té doby buďme rádi alespoň za ten hokej a pivo.