Do země vycházejícího slunce s malou školačkou III.

Zkušenost šestá : Musea - jsou téměř vždycky udělaná zajímavá i pro děti.

Nebo tam děti mají nějaký koutek, kde mohou tvořit, odpočívat a také nakupovat. A což teprve museum pro děti nebo dům děti..

Musea pro nás byla nejen zdrojem kulturnich zážitků, ale i útočištěm před neuvěřitelným dusnem a vedrem tokijského léta. Vyprávění o obvyklých museích si můžete přečíst v kterémkoliv průvodci o Japonsku. S dětmi se vyplatí zajít i do malých museí, jako je Museum bubnů nebo Historie papíru, která jsou pro děti zvlášť zajímavá a jsou na ně připravena.

Já vám chci povědět o National Children's Castle, museu a celém světě na hraní, zkoušení a rozvíjení tvůrčích talentů, sportování a řádění pod jednou střechou. Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věci jej vybudovalo za 32,2 biliónu jenů v dobách ekonomického rozkvětu. Předalo ho do rukou Fondu pro péči o děti v roce 1985. Pro rodinku z Evropy či z USA má tohle museum velkou výhodu: Dětský zámek má speciální mezinárodní oddělení. Většina personálu mluví anglicky, veškerá informace jako průvodce a katalogy jsou k dostání anglicky a je tam dokonce dvojjazyčné loutkové divadlo a některé filmy jsou uváděny dvojjazyčné.

Když přijdete hned po ránu, má vaše dítě k dispozici 17 metrů plochy, na kterou může namalovat, co chce. Jsou tam průlezky, tunely, žíněnky na vyřádění v klimatizovanem prostředí a jiné na střeše budovy. Jsou tam kuchyňky na hraní, jako krámky na prodávání, stavebnice, hrady, knížky, hudební program, kde se děti naučí hrát na všechno, co vydává zvuk. Mohou tam tancovat zpívat, hrát si s počítači, učit se malovat, stavět, přírodovědu…

To je ta 17 metrova zed navecer, nez se zavre detsky zamek.

V budově je velký plavecký bazén a jeden v létě pro mrňata na střeše… Nemáte-li plavky a ruční, můžete si je vypůjčit… Zkrátka je to pět pater a střecha plná dobrodružství a zábavy. Ani nejlepší dětská musea v Americe se tomu nevyrovnají. Byli jsme s Clarisskou v zámku téměř celý den. Šli jsme domů, až když zavírali. Byla příští den ochotna navštívit zas několik chrámů a paláců…

Zkušenost sedmá: Veřejná doprava

O přeplněných vlacích, nacpávačích do vlaků v době dopravní špičky jste už jistě také slyšeli. Nejsou to báje, skutečně existují. Je dobře poslechnout takových rad, jako, že s malým dítětem je lepší se špice vyhnout, protože mu chcete ušetřit šok napresovani mezi cizími osobami, případně i odloučení od vás. Není to takový problém, jde o několik hodin pracovního dne. Vydejte se vždycky na cestu před nebo po špice. Na různých stanicích je v různou dobu, ale to vám vaší hostitelé, nebo v hotelu řeknou. Jinak se veřejnou dopravou cestuje skutečně pohodlně a bez problémů. Nápisy i ohlašování jsou ve velkých městech vždycky i anglicky, takže se neztratíte. Pokud nejste přímo vášnivý řidič či řidička toužící po dobrodružtví, vypůjčovat si auto v Tokiu či jiných velkých městech se nevyplatí. Jednak se v Japonsku jezdí vlevo, navíc je doprava pro nás tak chaotická a nepřehledná, ulice úzké a zácpy téměř vždy a všude, že se hromadnou dopravou všude dopravíte rychleji a bezpečněji.

I na výlety do vzdálenějších měst je lépe jet autobusem nebo vlakem, protože mimo drahého benzínu se všude platí na silnicích i mýtné, které je značně vysoké a takový výlet autem vás přijde pěkně draho. Zážitek pro milovníky vlaků a pro všechny děti (i japonské) je jet někam s Sinkansen. Američané mu říkají Střela (bullet train). I Japoncí ho milují a jsou na něj pyšní. Je symbolem moderního Japonska. Dosahuje rychlosti 300 km za hodinu, zkouší se už i novější s 500 km v hodině. Ani těch 300 ovšem při cestování vůbec necítíte. Ani nárazy kolejí, má jiné kolejnice než evropské vlaky. Za 30 let, které je v provozu ještě nedošlo k žádnému neštěstí či srážce vlaku. Ve Sinkansen musí mít každý místenku, takže je dobře, pokud cestu plánujete, předem včas koupit místenky. Děti od 6 let, musí už mít vlastní místenku. Sedadla jsou pohodlná, děti si mohou dobře cestou hrát. Záchodky jsou jak evropské, tak japonské, můžete si vybrat. Ve vlaku si můžete koupit občerstvení či hráčky pro děti. Jeli jsme Sinkansenem do Kjota, vlakem jste tam o hodinu až dvě rychleji než autem. Že jezdí na vteřinu přesně a staví na milimetry přesně, kde má namalováno, snad ani říkat nemusím.

Takže, jak vidíte nebylo se čeho bát. Clarisska měla z nás že všech asi největší zábavu a zážitky. Vedro ji tolik netrápilo jako nás. Hned druhý den si v museu pořídila malý hadříček na utírání potu, který všichni Japončí na ulici používají a vesele si utírala pot nebo se ovívala vějířem, nebo se vykoupala ve fontáně v parku, jako ostatní japonské dětičky. Pak jsem ji oblékla šatičky bez spoďárků. Starosti, které trápily nás, jak zorganizovat to či ono, také neměla a my jsme se snažili ji cestování zpříjemnit, jak to jen šlo. A stejně tak všichni, s kým jsme se setkali. Od našich přátel Norico a Billa, kteří teď v Yokohame žijí a pracují, zaměstnanci amerického hotelu či úplně cizí milí Japonci, kteří skutečně milují děti a zvlášť pak pro ne exotické blonďaté modrooké holčičky. Také si z Japonska přivezla nejvíc zážitků a zkušenosti. O cizí řeči, odlišné kultuře, způsobu života a podivuhodných věcech.

Pomáhá mi teď krásné servírovat jídlo a má nápady, které pochytila v Japonsku, kde jídlo je umělecký obřad. Vypráví všem o kouzelné hoře Fudži a ukazuje vulkanické kameny, které si přivezla. Umí udělat origami, ještě nezapomněla, jak se japonsky poděkuje a umí se při tom pěkně uklonit. Všechny její kamarádky se při hraní na převlékání dohadují o kimono, které si z Japonska přivezla. Nejvíc obdivují botičky a kabelku, která má i pro tak malá děvčátka kapsičku pro mobilní telefon (Clarisska už si do ní jeden dala. Vysloužený od našich sousedů). Vzpomíná, jak jsme jeli nejrychlejším výtahem na světě a hraje si se Sinkansenem. Pozná Buddhu meditujícího i žehnajícího a miluje zmrzlinu z červených fazolí a zeleného čaje… I my jsme hodně věci viděli jinak, než bychom je viděli bez ní. Víme víc o opravdovém japonském všedním životě, o tom čím žijí japonské děti a rodiny a chceme se tam všichni ještě někdy vrátit…

Clarisska v kimonu a s kabelkou, ktera ma prihradku na mobilni telefon