Jak se rodí ve Švédsku

Úvodem řeknu něco málo o péči o těhotné ve Švédsku. Sama jsem však období od konce třetího měsíce až po 34. týden těhotenství strávila v České republice, takže jsem větsinu vyšetření podstoupila tam a doma jsem navštěvovala i předporodní kurz (k mému nemilému překvapení jsem zjistila, jak se mohou některá doporučení švédské a české porodní asistentky lišit). Ale přece jen...

Těhotenská poradna

Zřejmě v duchu výroku, že těhotenství není nemoc, probíhá návštěva těhotenské poradny během celých devíti měsíců. Těhotná žena chodí ke své porodní asistentce (ve Švédsku se jí říká barnmorska, vyslovuje se barmuška, a proto ji tak budu pro jednoduchost dál nazývat). Ta provádí běžná vyšetření, odběry krve, vyšetření moči a pod. Dále kontroluje frekvenci srdeční činnosti plodu a pohmatem plod měří. K lékaři se, pokud těhotenství probíhá normálně, žena vůbec nedostane. Zhruba ve dvacátém týdnu v nemocnici dochází k prvnímu a většinou i jedinému vyšetření ultrazvukem. Barmušky na zdravotním středisku konají pro budoucí rodiče předporodní kurzy, jejichž součástí je i návštěva porodnice. Tyto kurzy jsou určeny zejména pro ženy, které rodí poprvé, a jsou zdarma.

A teď k mému těhotenství a porodu. Těhotenství probíhalo téměř bez potíží, jen v prvním trimestru jsem trpěla nevolností, zvracením jen zřídka. Krvácení, které se dostavilo na počátku, bylo velmi slabé, ale trvalo několik dní. Barmuška se mě a mého manžela snažila "uklidnit" slovy, že je to v této fázi těhotenství normální, a pokud by to byl spontánní potrat, tak mu stejně nezabráníme.

Na ultrazvuku jsem v uppsalské nemocnici byla kvůli plánovanému odjezdu do ČR už ve dvanáctém týdnu, tedy o osm týdnů dřív. Žena, která vyšetření prováděla (Švédi si na akademické tituly nepotrpí a představují se většinou jen křestním jménem), mi už dopředu hlásila, že jdu moc brzy a že neví, jestli něco uvidí. 120 švédských korun, které se platí předem (1SEK je asi 3,5 Kč), za informaci, že mám v děloze jeden zárodek velký 7,6 cm, mi připadlo přece jen moc. Ale co...

Krátce nato jsem odjela do ČR a zpět do Švédska jsem se vrátila až za více než pět měsíců. Před porodem jsem absolvovala ještě dvě vyšetření u barmušky. Termín porodu připadal na 3. listopadu.

Porod

První bolesti se dostavily 5.11. nad ránem kolem půl čtvrté. Poučena z českého kurzu pro budoucí rodiče jsem vyčkávala, protože interval mezi kontrakcemi byl asi půl hodiny. Když se ráno probudil manžel, interval byl už asi dvacetiminutový a dál se zkracoval, ale i tak jsme ještě čekali. Zavolali jsme do porodnice a tam nám samozřejmě řekli, že je stále dost času, ale pokud by byly bolesti nesnesitelné, máme přijet.

Ve čtyři odpoledne jsme vyrazili do porodnice, kontrakce se dostavovaly v intervalech 3-5 minut. Na příjmu se nás ujala barmuška Marita, která provedla vyšetření CTG a zkontrolovala, jak je rozestoupená branka. Nemohla jsem si nevšimnout jejího milého chování a trpělivosti, když se blížila další kontrakce. Vždy počkala a pomáhala mi bolest prodýchávat. Potkat tak milou sestru, to je ale štěstí, ovšem ne ve švédské nemocnici. S podobným přístupem jsem se totiž setkala u všech barmušek na porodním oddělení.

Branka byla rozestouplá pouze 1 centimetr, a tak jsme museli na pokoj čekat, až se víc rozestoupí. Mezitím jsem si dala teplou koupel. Jediná vana na oddělení byla volná.

Po dvou hodinách bolesti zesílily a já jsem požádala o něco na jejich zmírnění. Přišla jiná sestra, přinesla mi teplé obklady a zkontrolovala branku. Byla otevřená asi na čtyři centimetry, takže krátce nato (kolem sedmé večer) nás přesunuli na porodní sál, kde byla k dispozici hadice s rajským plynem. Manžel byl samozřejmě stále se mnou, pomáhal mi prodýchávat kontrakce a staral se o mě. K tomu kupodivu nepotřeboval žádné zvláštní oblečení ani obuv. Na sál si dokonce mohl přinést svačinku, kterou si připravil v kuchyňce na porodním oddělení, určené právě pro vyhladovělé budoucí tatínky. Další tři hodiny jsme čekali. Já jsem ležela a podle potřeby vdechovala rajský plyn.

Mě měla na starosti barmuška Frida spolu se sestrou Karin. Obě byly velice milé a ujistily mě, že budu-li něco potřebovat, mohu kdykoliv zazvonit na nouzové tlačítko.V té době se měnila směna a Marita z příjmu se se mnou přišla rozloučit a popřát mi hodně štěstí! V deset hodin jsem chtěla začít tlačit. Kontrakce byly už tak silné, že ani plyn nepomáhal. Manžel proto přivolal Fridu.

Stále mi ještě nepraskla plodová voda, a proto Frida navrhla, že může porod urychlit. Já jsem odmítla. Proto mi doporučila, abych se snažila trochu pohybovat. Vstala jsem a trochu chodila, přitom jsem byla zapřena do rehabilitačního vozíku. Bolest byla už opravdu velmi silná, ulevovala jsem si, jak to šlo, můj manžel mě chvílemi nepoznával. Trvalo další dvě hodiny, než plodová voda konečně praskla. Kolem půlnoci začal samotný porod. Sestra Karin přitom velmi obětavě utírala mokrou podlahu a pomáhala mi obléci se do čisté košile. Mimochodem zdravotní pomůcky jako síťované kalhotky a vložky a také noční košile a župan jsou ve švédské porodnici k dispozici, stejně jako oblečení a pleny pro miminko. Matka však platí 80 SEK za den, v čemž je zahrnuto samozřejmě i jídlo. Pro její doprovod je ale cena vyšší, 200 SEK na den.

Porod se odehrával za účasti barmušky Fridy a sestry Karin, lékař tam nebyl. Držela jsem se manžela, div že jsem mu nerozmačkala ruku. Na břiše jsem měla popruhy přístroje CTG, aby bylo zřejmé, kdy se blíží kontrakce, a hlavně, zda miminku tluče správně srdíčko. Stále jsem doufala, že to bude už brzy za mnou. Těšila jsem se, až budu toho malého drobečka držet v náručí, i když jsem si to zatím moc nedovedla představit. Bolest byla velmi silná a s každou další kontrakcí jsem cítila stále větší a větší tlak. Všichni tři stáli kolem mě a já asi v minutových intervalech slyšela "puš, puš, puš", jak mě povzbuzovali k tlačení.

Asi po půlhodině Frida řekla, že kontrakce slábnou, takže mi musí dát injekci oxytocinu, aby byly silnější a četnější. To mě trochu vyděsilo. Jednak jsem věděla, jaké může mít takový zásah účinky, jednak jsem si nedovedla představit, že bych měla snášet ještě větší bolest. Nezbylo mi ale než souhlasit. Pokračovali jsme tedy dál. Přestože se mě snažili utěšit, když v malém otvůrku zahlédli vlásky, já jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou. To, že hlavička "už" byla vidět na jeden centimetr, ve mně vyvolalo spíš zoufalství než úlevu. Bylo mi jasné, že do toho musím vložit všechno. A tak jsem tlačila a už jsem se na nic neohlížela. Jen jsem cítila palčivou bolest z toho, jak se mi natrhla hráz a možná nejen ta.

48 minut po půlnoci se Annika narodila. Karin ji lehce otřela a položila mi ji na břicho. Bylo to nádherné, manžel se rozplakal, pak přestřihl pupeční šňůru. Trochu jsem krvácela, tak jsem musela dostat další injekci. Annice zase píchli vitamin K. To už si ale hověla u mě, občas zavzlykala, ale hlavně se chtěla chovat. Víc než hodinu trvalo, než Frida sešila, co během několika málo minut popraskalo. Annika celou tu dobu ležela na mém břiše. Pak jsem si sedla na postel a Annuška se poprvé přisála, nechtěla se prsu pustit. Karin nám zatím připravila svačinu. Po ní jsem se šla osprchovat, zatímco Annika podstoupila měření a vážení: 3,55 kg a 50 cm. Karin ji také vyfotila, protože nemocnice na svém webu zveřejňuje fotky všech čerstvě narozených miminek. Pak jsme se ještě nějakou dobu kochali Annuškou na porodním sále, než nás asi v pět ráno převezli na poporodní oddělení.

Z jednání barmušky při porodu jsem nabyla dojmu, že se snaží, najít střední cestu mezi přirozeným porodem a zároveň snahou, co nejvíce ženě ulevit, třeba léky. Umělými prostředky na tlumení bolesti neplýtvala, ale na druhou stranu se ani nezdráhala porod trochu "popohnat". Snad proto, aby nadměrná bolest nezpůsobila, že si žena již nebude přát další dítě (krátce po porodu se totiž barmuška novopečené matky ptá na dojmy z porodu, aby je zaznamenala do lékařské dokumentace).

Po porodu

Poporodní oddělení mě trochu zklamalo. Ne že by tu sestry byly míň milé a trpělivé než na porodním, ale jejich pomoc nebyla tak samozřejmá. Ještě v noci mě upozornila jedna ze sester, že tlačítko signál mohu použít jen v naléhavém případě, jinak se mám dostavit osobně do sesterny. Zřejmě se předpokládalo, že se o ženu stará doprovod, v mém případě manžel, který zajistí komunikaci mezi mnou a personálem nemocnice. Jenže pobyt v nemocnici pro takový doprovod není zrovna levnou záležitostí, jak jsem uvedla výše, a starat se o mě manžel může i doma, kde nemusím hledat záchod, sprchu nebo čistý ručník, jak se mi stalo v nemocnici. Navíc jsem po porodu byla celá rozbolavěla a unavená a rozhodně jsem neměla chuť vstávat z postele, když to nebylo nezbytně nutné.

Důležité je říci také to, že Annulka byla od porodu stále se mnou a kromě doby, kdy jsem byla ve sprše (to ji hlídal manžel), jsem ji nepustila z náruče. Pro ni nepředstavoval přechod z bříška na svět tak nepříjemný šok, protože jí se mnou bylo dobře a mohla klidně spát či sát. Druhou stranou mince však bylo, že já jsem další noc nezamhouřila oko a takových nocí přede mnou bylo ještě několik. Přesto věřím, že to byla dobrá volba.

Měli jsme samostatný pokoj, což je ve Švédsku samozřejmostí. Postýlka tam však nebyla, takže jsem malou ani neměla kam odložit, když jsem šla na záchod. Opět se asi předpokládalo, že se v takových chvílích o miminko stará doprovod. Oběd jsem si také musela vyzvednout sama. Sestra zřejmě na mě zapomněla. Manžel mezitím odešel domů pro oblečení pro Annulku na cestu domů. Tentokrát totiž platilo dvojnásob, že všude dobře, doma nejlíp. Ráno po porodu vyšetřil miminko pediatr a navečer kolem čtvrté nebo páté jsme odjeli nemocničním taxíkem domů. V porodnici jsme tedy pobyli asi jen 24 hodin.

Doma

Během následujících dní volala každé ráno barmuška z porodnice, aby se přesvědčila, že je vše v pořádku. Bylo-li potřeba, přijela k nám domů, ale toho jsme využili jen jednou. Krátce nato jsme kontaktovali obvodní sestru na zdravotním středisku (té se říká distriktskoterska, distriktšéteška), k níž se chodí jednou týdně s miminkem na kontrolu. Distriktšéteška nejen měří a váží miminko, ale může předepisovat i léky. Představuje takového nejbližšího rodinného rádce. Pediatr vyšetřuje dítě méně často. Druhá návštěva u něj ve dvou měsících nás teprve čeká. A první očkování miminko podstoupí až ve třech měsících.

Na závěr

To by bylo k mé zkušenosti z porodu ve Švédsku asi vše. Snad zbývá dodat jen pár věcí na závěr. Celou dobu jsem se se zdravotníky dorozumívala anglicky, protože sama švédsky zatím nemluvím. Zato angličtinu ovládá většina Švédů, zvláště mezi lidmi s vyšším vzděláním je znalost tohoto jazyka naprostou samozřejmostí. A dále: otcové mají ze zákona k dispozici deset dní "otcovské dovolené", tzv. pappadagar. To matce v prvních dnech značně ulehčí.