Jak jsem rodila v Chebu...

Asi tři týdny před porodem se mi zdál sen (ze čtvrtka na pátek a ty se prý plní) o tom, jak jsem rodila a porodila svýho mimíska doma v ložnici na posteli. A protože je moje mamina matrikářka, bylo vystavení rodného listu na ní. Ona se pořád bránila tomu vystavit ho na jméno Agátka - že prý tam napíše Martínek. Moc jsem se na ni zlobila a nechtěla jsem pochopit, proč mi pořád vnucuje toho Martínka, když já chci Agátku.

V pátek 8. dubna jsem byla v poradně u svého dr. a ten provedl prvního Hamiltona s tím, že je dost možné, že se mimísek do hodiny - dvou narodí. Nic se nedělo, takže další návštěva u dr. v úterý 12. dubna, další Hamilton a prý dokonale připravená k porodu a okamžitě vzít tašku a nástup do porodnice. To jsem byla 41+0.

V porodnici na mě koukali jako na blázna, že oni si s tím hrát nebudou a že tohle jim tenhle můj dr. dělá, ale domů už mě nepustí, protože u nás neexistuje, aby mamina byla po 41. týdnu doma. To znamenalo se nastěhovat na pokoj č. 10 a čekat, byla jsem tam ještě se dvěma maminama, co mimíska nemohli udržet, a já už bych to tak chtěla mít za sebou. Nadstandard nebyl volný, ale přislíbili, že jak se uvolní, je můj.

Ještě v úterý jsme stihli dalšího Hamiltona, monitor a nic víc. Prostě ležet a čekat - to, z čeho jsem měla největší strach. Ve středu ráno mi bylo oznámeno, že jdu na vyšetření na porodní sál a uvidí se, co bude dál. Jo vidělo se - zase další Hamilton a kontrola plodové vody, pak asi hodinový monitor a zase zpátky na sál. Čtvrtek byl úplně stejný jako středa až na to, že už jsem to psychicky nevydržela a rozbrečela se na vizitě, ať už se mnou něco dělají, nedělali, ale dočkala jsem se nadstandardního pokoje, pokoje č. 7. Jak mně se tam ulevilo, i chuť k jídlu se mi vrátila a tak jsem snědla i takovou večeři, co by mi jindy určitě nechutnala.

Pátek 15.dubna 2005... můj velký den, i když to tak nevypadalo. Ráno stejné jako každé jiné. Vizita, na které konečně paní doktorka rozhodla, že se něco bude dít - dostanu tabletku. Takže kontrola plodové vody, monitor a pak tabletka zavedená k děložnímu hrdlu. Od nástupu v úterý byl pořád stejný nález - dokonale připravená, ale děložní hrdlo stočené někam moc daleko dozadu za hlavičku mimíska. Zavádění tabletky byl docela problém, ale paní doktorka byla šikovná a povedlo se, a zase ležení na monitoru, tak tvrdé a nepohodlné lehátko už jsem dlouho nezažila, jak já se těšila zpátky na pokoj. Tentokrát mě tam nechali asi 3 hodiny a skoro nic, teda já něco cítila, ale monitor nic neukazoval a tak jsem si říkala, že to bude tím, jak se mi tam nepohodlně leží, čím jiným by to taky bylo, když monitor neukázal ani malinkatou činnost. Pak přišla porodní asistentka a vysvobodila mě a poradila, ať si dám teplou sprchu a že to možná pomůže. Poslechla jsem, ale zase nic, jediné co jsem cítila bylo, že mi dělá dobře, jak jsem si ručníkem utírala záda. Po celodenním hladu mi dovolili oběd, byla žemlovka. Protože byl pátek, měli naši jet nakoupit a i s Elí přijet na návštěvu, ale mně se udělalo nějak divně a tak jsem volala, ať ani nejezdí, že se necítím dobře, že mi ta žemlovka nesedla. To bylo čtvrt na dvě, ve třičtvrtě na dvě volal Martin (čmeláček můj), že už je ve Varech, tak jsem mu jenom řekla, že nemusí spěchat, protože monitor nic neukazoval a že mi je jenom zle a tak nechci ani telefonovat. Jak mi potom přiznal, pořádně na to šlápnul a dorazil za mnou do porodnice ve dvě hodiny, akorát když jsem se vrátila ze sesterny, kde jsem byla oznámit, že asi rodím. Jediná reakce sestřičky byla, že bych se tak nesmála, kdybych rodila a že to nebude ono, ale nedalo jí to a připojila mě na monitor na pokoji a zase nic, tak mě vysvobodila, jenže to už jsem na ni křičela, že cítím, že leze ven a tak koukla a zjistila, že se opravdu něco děje. Zeptala se, jestli dojdu na sál, ale to už nešlo a tak Martin vyběhl z pokoje, aby udělal místo, aby se mnou mohli vyjet na posteli, najednou bylo na pokoji asi sedm lidí a během asi tří minut byl náš macíček na tom našem světě.

Martin se nestihl ani vrátit na pokoj a tak jenom slyšel pláč za dveřmi. Pak Macíčka odnesli na novorozenecké a se mnou odjeli konečně na sál porodit placentu a zašít.

Náš Macík byl a je takové normální miminko, když se narodil měl 3,36 kg a 50 cm, takže "akorát".