Od porodu doma, přes porodní dům k porodu v porodnici

Jenže... Jako prvorodička jsem nevěděla, co mě čeká. Navíc jsem slyšela historky o porodech nahánějící hrůzu - přesněji řečeno porodní horory. Porodní asistentka, kterou jsem tehdy v přípravném kurzu měla, nestála za moc. Vlastně jsem se za celou dobu od ní nedozvěděla nic. Je pravda, že jsem si o porodech hodně přečetla, ale přeci jen... Říkala jsem si tehdy: no tak dobře, doma teda ne. Ale porodní dům je můj. Jak jsem se ale mýlila. Manžel tehdy už byl tak daleko, ale zasáhla moje maminka. Nemám prý bláznit. Takže jsem šla nakonec poslušně přeci jen do porodnice. Bohužel do velké. Připadalo mi, že si tam porodní asistentky dělají čárky, která „udělá“ víc porodů za službu. Bylo to dost neosobní, studené a ještě navíc mě nenechali jednat podle sebe. Chtěla jsem se hýbat. „Musíte zpět do postele a ležet!“. Pokaždé, když jsem zůstala sama, okamžitě jsem vstala.... Tolik málo k prvnímu porodu. Už tehdy jsem věděla, že mě do téhle kliniky už nikdo nikdy nedostane.

Když jsem otěhotněla podruhé, bylo mi jasné, že teď určitě bude porodní dům můj. A taky byl. Nedala jsem si od nikoho rozmluvit, co cítím. A jednala podle vlastní intuice. Jak šťastné rozhodnutí to bylo! Na tenhle porod budu do smrti vzpomínat jako na krásný zážitek! Takový bych přála všem rodičkám. Určitě by se rodilo víc děti!

Když jsem otěhotněla potřetí, zahrávala jsem si opět s myšlenkou: tentokrát doma. Aby mě hned zase všichni neodsoudili. Zdůrazňují, že se maminky, které chtějí rodit doma, snaží získat co nejvíce informací. A nejsou nezodpovědné. Naopak! I porodní asistentka (jmenovala se Johanka), která provádí porody doma, u nás byla několikrát a mluvila s námi zcela otevřeně. Byla jsem si čím dál tím jistější. Ano chci rodit doma. Manžel tím moc nadšený nebyl. Další rozhovor s Johankou mi „otevřel oči“. Johanka přesně vycítila, že já se cítím doma bezpečně, že potřebuji své zázemí; manžel neví, zda mi dokáže dostatečně „krýt záda“. Máme totiž firmu... Dostála jsem tudíž za úkol, zkusit si několikrát přehrát, jestli to opravdu půjde. Jestli se dokážu úplně uvolnit a zapomenout okolí... Musela jsem zkusit vžít se do celé situace. Ach jo, tak jsem si to teda nepředstavovala. Další diskuze s manželem. S hodně těžkým srdcem jsem svolila k porodu opět v porodním domě. Jenže: on se tam vyměnil skoro celý personál... Zůstal jen lékař, který je profík a na nějž nedám dopustit. Prostě je fajn. A porodní asistentka, kterou jsem měla u předchozího porodu. Smály jsme se spolu, že by to bylo pěkně, kdyby... Ale: i atmosféra se změnila. Prostě jsem se tam už necítila jako doma. Opět jsem přenášela. Věděla jsem, že přenáším. I lékař to věděl, i zmíněná porodní asistentka to věděla. Měla jsem přijít na test, zda je miminko ještě v pořádku. „Ouha, to se nám nelíbí.“, ozvaly se službu mající porodní asistentky. Přivolaný lékař se nás ptal, co s námi. „To bych chtěla slyšet já od vás“. „Pojedete na jednu malou kliniku. Jsou tam moc prima. Slyším vždy jen to nejlepší. Zavolám tam, jestli nemáte nic proti“ . Bylo mi do breku, ale co bych neudělala pro miminko. Tak jsme teda jeli. Znovu CTG - vše je v pořádku! Miminko je v pořádku. Jenže já pořád ještě neměla žádné porodní stahy. Když to nejde jinak, dá se porod vyvolat. Tak to také bylo. V pozdních večerních hodinách se nám narodila třetí dcera - zdravá. Všechno bylo v pohodě. Všechno až na maminku: nechtělo se na svět placentě. Dohra: maminka pod narkózu - údajně na ani ne 10 minut, byla z toho skoro hodina. Ztratila jsem spoustu krve. Lékaři přemýšleli, jestli mi nebudou muset dát transfúzi. Nedali. Druhý den odpoledne jsem nejistě chodila. Za 24 hodin jsem se ale spravila natolik, abych mohla jet domů. Tam čekala dcera, která měla zrovna čtvrté narozeniny. A taky nejstarší dcera a babička. Všichni se těšili na miminko.

Dnes jsem za to přebolené rozhodnutí nerodit doma vděčná. Kdo ví, jak by to s námi dopadlo.