Máš v podpaží bobra!

Potkala jsem spoustu dalších hnědozelených lidiček, u kterých se pohlaví rozeznávalo ponejvíce podle míry obličejového porostu. Milovala jsem seriál Daktari a Příběhy lvice Elsy, a když se mě někdo zeptal, čím bych chtěla být, odpovídala jsem, že bych nejraději pracovala v ZOO.

Na jedné takové cestě jsem potkala hnědozeleného obrostlého kluka, který byl mnohem milejší než jiní. Říkal mi, že se mu líbí, že jsem jiná než ostatní, hladil mě po vlasech a zpíval mi s kytarou krásné písničky.

Na naši svatbu jsem si pořídila jednoduché, hladké, bílé šaty a do vlasů sponu s bílými kvítky. Abych dostála tradici, nechala jsem se v den svatby učesat v salónu pro nevěsty. Můj milý, když dorazil, aby si mě odvedl k oltáři, zůstal jako omráčený. Chtěl, abych se vdávala se zapletenými copánky, jakou mě znal:)

Zůstat takovou, jak příroda chtěla, se mi dařilo ještě dalších dvacet let. Změna nastala loni v létě.

" Máš v podpaží bobra", sdělil mi můj syn důvěrně, "měla by ses oholit."

" Oholit? Já? Proč bych to dělala?"

" Protože ještě nejseš tak stará. Měla bys jít s dobou. Bobr se dávno nenosí."

Chytla jsem se za nos a s pomocí našich děvčat si šla koupit holicí strojek.

" Tenhle si kup, ten je nejlepší," radila mi Helča.

Doma mě holky začaly učit holení (takovou srandu už dlouho nezažily!). Byla jsem sice celá mokrá ("to se musíš svlíknout, mami!"), okousané chloupky mě škrábaly a píchaly, ale snad teda konečně in. Druhý den jsem zjistila, že nemůžu připažit, jak strašně to píchá.

" To si musíš natřít krémem", dostalo se mi rady. Tak jsem holila, natírala krémem a těšila se na zimu a dlouhý rukávy. Za pár dní mi kůže zčervenala a to mateřské znaménko, co mám v podpaží, se taky netvářilo zrovna nadšeně.

Ukázala jsem kůži svojí dobré známé kožařce, a ta spráskla ruce. Dostala jsem další krémy.

Naštěstí léto loni nebylo moc horké, a s podzimem jsem na svoji anabázi zapomněla.

V zimě jsem se šla nechat ostříhat (občas to dělávám - tak jednou za tři roky) a kadeřnice najednou povídá: "Nechcete nějak oživit? Světlý melírek by vám hezky skryl šediny."

Šediny! To Michalka to pojmenovala mnohem líp, když tuhle zajásala: " Jé, maminko, ty máš ve vlasech třpytky!"

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše - mám světlý melírek (už odrůstá).

Letos to vypadalo, že zima bude až do příští zimy, a tak jsem málem zapomněla. Jenže, ouha, z přízemních mrazíků se jako mávnutím kouzelného proutku stala třicetistupňová vedra a mně nezbylo než začít upravovat svůj podpažní porost.

Dělám to s krajním odporem. Jsem přírodní člověk, a nikdy jsem nepochybovala o tom, že příroda to má vymyšleno dobře. Ale jestli je tohle tedy ten elixír mládí, tak se budu muset léto co léto přesrsťovat. Jen doufám, že příští rok nebudou in vyholené hlavy, to už bych asi nezvládla!