Jak chlap prožívá těhotenství a porod

Pro Evelínu:
Díky, že´s mi připomněla, že na světě je taky radost a štěstí. V poslední době jsem na to tak trochu zapomínal. Tvému upozornění vděčím za to, že mohu zavzpomínat na jedno z nejkrásnějších období života. Tak tedy:

"Červánky" Natálce vynechaly asi rok a půl po svatbě. Byli jsme oba šťastní. I těhotenský test to potvrdil - v posledním roce si test nedočkavě kupovala v lékárně každý měsíc a za ty peníze by už byla nejmíň postýlka. Druhý den, co test vyšel pozitivně, se Natálka rozhodla, že navzdory pověrám musíme jít do obchodu pro kočárek. "Tak jo," řekl jsem a vybrali jsme ten nejkrásnější. Byl pěkně drahý a já si v duchu říkal: "Ty vole, za ty peníze jsi mohl mít trabanta."

Těšili jsme se. Žena kouřila jako Dán a nemohla s tím nic dělat. Já jsem samou radostí kouřit přestal. Těhotenství lékaři brali jako rizikové. Na prvním ultrazvuku bylo všechno v pořádku a na jednom z dalších mi pan doktor ukázal na obrazovku a řekl: "Podívejte se, tady má penis." Došlo mi, že budu mít kluka a žena - když viděla jak jsem šťastný, byla šťastná také. Po cestě domů jsme se stavěli v kostele. Oba jsme děkovali Bohu, že je vše v pořádku. Pak jsme šli do obchodu a koupili malé dupačky. Natálka vybrala tmavě modré, s bílými motýlky.

Doba těhotenství rychle ubíhala, bříško rostlo a Natálka byla vyrovnaná víc než před tím, rozumí se, až na to kouření, které jí chutnalo pořád stejně. To mi dělalo hodně starost, doktoři to také nemají rádi… V osmém měsíci vypadala žena v lacláčích jako medvídek.

Po čtyřech dalších týdnech lékaři usoudili, že už je nejvyšší čas vyvolat porod. Natálka vzala velkou tašku, kterou měla sbalenou už několik měsíců, a jeli jsme do porodnice. Tam Natálku s taškou převzala sestřička a mě poslala domů, že mi zavolají, až přijde čas. Když jsem zjistil, že Natálka do tašky přibalila i malou modrou kočičku jako hračku pro miminko, které se má narodit, zmocnilo se mě dojetí. Moc se mi líbilo, že Natálka měla v tašce připravené i karty, to abychom se na hekárně nenudili a neměli dlouhou chvíli. (Vřele doporučuji.) Když jsem odcházel domů, měl jsem takový stísněný pocit, že jsem Natálku nechal napospas doktorům… Brzy doma zazvonil telefon a hnal jsem do porodnice podruhé. Než mě pustily na oddělení, vyfasoval jsem krásné modré lékařské oblečení na jedno použití a cítil jsem se nejméně jako kardiochirurg.

Po necelých pěti hodinách (karty jsme nehráli) začal samotný porod (tedy ta druhá doba). Vzhledem k tomu, že jsem si ještě něco pamatoval ze státnice z porodnictví, jsem Natálce střídavě říkal: "Natálko tlač!" a "Natálko, dýchej!" Natálka se mi později svěřila, že by mě v té chvíli nejraději kopla do rozkroku. Potom jsem vzrušeně zvolal: "Tlač, už ho vidim, má vlásky!" Nakonec Natálka zakřičela: "Já už nemůžu, já už nemůžu!" A dítě bylo na světě. Po nějaké době odešla placenta, paní doktorka ji pečlivě zkontrolovala. (Vzpomínám si na jednoho tatíka, který, když viděl placentu od maminky svého dítěte, málem rozbil hlavou dlaždičky na podlaze. Naštěstí přišel brzy k vědomí).

Za chvíli jsem držel v náručí krásného černookého a černovlasého kluka. Nechápavě se na mě těma velkýma černýma očima koukal a vypadal spokojeně…

Paní doktorka, která ho hned po narození prohlédla, mi řekla, že má hypospadii (pozn. = rozštěp močové trubice) 1. stupně. Jinak je prý v pořádku. Zamrzelo mě to, ale řekl jsem si, hlavně že nemá nic vážnějšího. Obtelefonoval jsem babičky, dědečky i pradědečka a přijímal jejich gratulace. 52cm / 3,63kg.

Druhý den jsem přišel za Natálkou na pokoj. Potkal jsem se tam s kamarádkou Hankou. Vzpomněl jsem si na hypospadii a rozbalil Dominikovi plenku. Hned mě počural. Ale světe div se! Žádná hypospadie! (Později to potvrdil i urolog). Zda se paní doktorka spletla nebo zda se stal zázrak, o tom ať se hašteří čtenáři. Pro mě je ale každopádně zázrak, že mám, už po dalších pěti letech, navzdory všem rizikům, dva krásné syny, kteří nám dělají doteď jen samou radost.