Jak jsem rodila v Krči

Okolo druhé hodiny ráno (kdy jindy, že?) jsem se probudila s tím, že mě bolí záda, a bolí v intervalech … Ve 2,10 jsem vstala, protože spát se s tím nedalo. Sedla jsem si na míč, ale nepřestávalo to, chodila jsem a bylo to častější, dala jsem si sprchu a pořád nic, tedy vlastně něco, to už jsem nějakou dobu kontrakce zapisovala a zjistila, že jsou minutové po 2 minutách. Okolo třetí se z postele zvedl tatínek a co prý se děje … tak jsem mu sdělila, že už je to asi tady. Gestační stáří plodu: 40+1, chlapeček bude pes na termíny:o)

Nejdřív jsem zavolala na sál, jestli mám přijet a porodní asistentka pravila, že ano.

Do nemocnice jsme s tatínkem přijeli ve 4,40 sanitkou, přestože bydlíme jen kousek od FTN – původně jsem si myslela, že to přece dojdu, v první době se má chodit, no, nedošla:o)

Po vyšetření a ujištění, že mi opravdu odtéká plodová voda jsme šli nahoru na sál, kde jsem nejdřív byla chvilku sama, natočili mi monitor a dopřála jsem si Yal gel, přestože jsem jeden z těch případů, kdy porod začíná průjmem. Po hodince přizvali tatínka dovnitř a odvedli nás na sál, jelikož jsem v tu dobu byla jediná v první době, mohl se mnou i do sprchy, kde jsem trávila příjemné chvíle na míči a na záchodě. Bylo okolo sedmé a já jsem ještě pořád chodila, i když už jsem si chvílemi lehala na porodní křeslo.

Tatínek projevil neobyčejný talent na „vychytávání“ kontrakcí, pokaždé se s otázkami typu: „co říkala?“ trefil přímo doprostřed a tudíž se nic nedozvěděl. Někdy okolo deváté mi porodní asistentka Andrea sdělila, že jsem otevřená na 4 centimetry. Když jsem se příště podívala na hodiny, bylo o hodinu později a Andrea konstatovala otevření na 6 cm. To už byly kontrakce „nepříjemné“, ležela jsem na křesle, zatínala pěsti a kňourala. Jelikož jsem u toho ještě svírala v ruce mobila, podařilo se mi nevědomky spáchat dokonce fotografii tatínka:o)

Někdy okolo jedenácté jsem začala cítit potřebu tlačit, ale ještě jsem si chtěla dojít na záchod, chápete … V půli cesty nás načapala Andrea a ptala se, kam jako jdeme, tak jsem říkala, že čůrat a ona na to, že si mě ale nejdřív vyšetří. Mají lehátko i ve sprchách. No jo, jenže když mě vyšetřila, zvolala: „Máme lem! Paní doktorko, máme lem!“ a já čůrat nešla, protože už mě nepustila a „hnala“ mě zpátky na sál, že prý do záchodu se ve FTN nerodí:o)

A tak to konečně začalo. Přišla paní doktorka, jejíž jméno jsem bohužel zapomněla, ale stejně jako Andrea byla krásná a milá. Nejdřív jsem tlačila na boku, potom už v polosedě. Paní doktorka mě musela nastřihnout, přestože jsem se doma pokoušela hráz masírovat, protože mám prý úzkou pochvu, no, až do porodu mi to nevadilo…

Ke konci jsem pomaloučku začínala nespolupracovat, po každém zatlačení jsem totiž měla pocit, že nutně musím omdlít, myslím, že jsem i šilhala a vůbec mi bylo divně, ale já mám divný tlak od jaktěživa. Dostala jsem tedy do infuze glukózu a něco na posílení kontrakcí, protože se začaly prodlužovat intervaly. No a pak mi Andrea, s rukama na mém břiše, jak mi pomáhala tlačit, řekla, že teď přijde ještě jedna silná kontrakce a už to bude. Nevím, jestli to bylo tak hned, ale přišlo to. Když už jsem myslela, že to prostě nepůjde, tak to zrovna šlo a vyklubal se nám na svět chlapeček.

Přivolaná pediatrička, opět jsem zapomněla jméno, ho ihned odsála a vzápětí ho v doprovodu tatínka odnesli na dětský box na vyšetření, protože jsem jednak měla positivní výtěr na streptokoky v 37. týdnu a jednak měl chudinka šňůru okolo krku, takže chvilenku neměl kyslík. Potom začalo to nejhorší:o) Dám království a několik princezen za to, abych už nemusela být šitá. Paní doktorka s panem doktorem se moc snažili, ale Adámek šel ven se vztyčenou ručičkou a nadělal mi tam pěknou paseku, brouček. Jenže jak dát injekci dovnitř? Takže naživo. Přiznám se, že za tuhle část porodu na sebe opravdu nejsem ani trošku pyšná. (Až příště uvidím Ramba, jak si s kamennou tváří šije nějakou okončetinu zaživa v buši, tak si ho najdu a něco mu sešiju!!!!!) Řvala jsem, jako by mě na nože brali, přičemž jsem se za to soustavně omlouvala, ale nemohla jsem si pomoci. Asi to bylo i tím, že mi to všechno začalo docházet a už jsem chtěla mít miminko u sebe a oni pořád ještě šili … no nakonec mě došili, paní doktorka říkala, že se nemám za co omlouvat a že jsem krásně spolupracovala (já si tím až tak jistá nebyla, ale poslouchalo se to hezky:o) a pak jsem na chvíli osaměla. Když se se mnou paní doktorka loučila, už jsem natahovala a když odešla, rozbrečela jsem se úplně. Ale za chvilku přišel Pekka a do náruče mi položil toho nejkrásnějšího chlapečka na světě, který po chvíli rozvažování začal sát:o) Přestože chvilku neměl vzduch, měl Apgar skóre naprosto v pořádku a celý „zádrhel“ už připomíná jen poznámka ve zprávě o rodičce, že jsem měla rizikový porod (ručka napřed a šňůra).

A co dál? V Thomayerově nemocnici berou ohled na porodní plán, mluví s Vámi, pomáhají Vám a prostě dělají všechno pro to, aby porod a vše okolo proběhlo ke vzájemné spokojenosti; dále: na oddělení šestinedělí jsou všechny sestřičky laktačními poradkyněmi, což znamená, že Vám sice pořád někdo omakává prsa, ale zato Vás naučí, jak kojit, ona je to celkem věda... hlavně, když mlíčko hnedle neteče, jak má.

Jsem přesvědčená, že pokud bych rodila v některé z "renomovaných" pražských porodnic, nebudu ty dvě jmenovat, už bychom byli doma s flaškou čtvrtý den a nikoho by to nezajímalo, takhle jsme sice byli v porodnici týden a den, ale díky sestřičkám a paní doktorce Paulové kojím a to je jak známo pro novorozenečky to nejdůležitější. A ještě podotknu, že nás nepropustili ani ve chvíli, kdy ony renomované porodnice, jak je jejich zvykem + ještě Bulovka, vyhlásily stop stav a skoro všechny rodičky sváželi právě do FTN.

Co tím chci říct? Že jsem vděčná své intuici a tomu, že jsem nepodlehla nesmyslným řečem, které se o FTN dají zaslechnout. A taky tam návštěvy nesmí na pokoj, což jsem opravdu uvítala, protože když si potřebujete odpočinout, není nic lepšího, než aby Vaší sousedce přišla čtyřčlenná delegace se řvoucími unudlanými dětmi. Já mám děti ráda, ale všeho moc škodí... to byste toho chlapečka museli na té chodbě vidět, ale hlavně slyšet.

Takže pokud se někdo chystáte rodit, já sama za sebe mohu FTN jedině doporučit, pracují tam totiž lidé a mají rádi maminky i miminka a jsou ochotní Vám pomoct naprosto kdykoliv, ve dne v noci, což jsem si sama ozkoušela. Jo a taky kvůli vizitě nemusíte tahat miminka od prsu, vizity mají pochopení. A teď už skoro brečím, to víte, hormony, tak já jdu.

A tak bych i touhle cestou chtěla poděkovat všem, kdo pomáhali mému chlapečkovi na svět, protože mám jen dobré vzpomínky. Stálo to za to a další děti hodlám přivést na svět v téže porodnici. A ještě: za případné nepřesnosti v čase a faktech se omlouvám, to víte, já při tom rodila:o))))

S díky,

PS: A šijou rovně a opravdu pěkně, včera jsem se konečně koukla a je to vlastně pěkný;o)