Jak jsem “alternativně” rodila v Českém Krumlově

O porod a to, jak já budu rodit, jsem se začala zajímat samozřejmě až v průběhu svého prvního těhotenství. Do té doby jsem to neřešila a porod považovala za nutné zlo, které provází narození dítěte a doufala, že ho snad nějak přežiju. Někdy v druhém trimestru se ke mně začaly především prostřednictvím internetu dostávat informace, které formovaly můj názor na současné porodnictví a medicínsky vedené porody. Čím více jsem toho věděla, tím jistější jsem si byla, že v porodnici rodit nemůžu. Pochopila jsem, že porod je natolik intimní záležitost, že jakákoliv necitlivost a vnější zásahy ze strany zdravotnického personálu v porodnici by ho mohly zkomplikovat, případně zastavit. Také jsem se dočetla o tom, že porod nemusí být nutně hrůzostrašná zkušenost, kterou je nutné zapomenout, ale může být krásným zážitkem, a to jak pro miminko, tak i pro rodiče. Koupila jsem si tedy knihu Porod doma od J. Doležalové a dále “Zdravé těhotenství, přirozený porod” od německé porodní asistentky I. Stadelmanové a začala plánovat porod doma.

Zjistila jsem ovšem, jak složitá taková příprava je. Žena, která dnes rodí v porodnici, potřebuje jen zjistit, jak rozpozná, že porod skutečně nastal, kam má dojet až to na ni přijde a co si má vzít sebou. Žena, která chce rodit doma, se na takovou událost musí připravovat v podstatě celé těhotenství. Shánět, zjišťovat a zařizovat. Základním předpokladem je, že těhotenství musí být fyziologické, probíhat bez problémů, žena nesmí užívat žádné léky a miminko musí být zcela v pořádku. Na pravidelné kontroly ke svému gynekologovi jsem docházela poctivě, a proto jsem věděla, že moje holčička i já jsme obě v pořádku, že je hlavičkou dolů a placenta nebude v cestě na svět vadit. Tudíž se dalo předpokládat, že porod doma by se dal v případě, že miminko donosím do termínu, provést. Dalším krokem bylo shánění porodní asistentky. K porodům doma dochází v České republice pouze několik málo porodních asistentek, kterým se za jejich služby musí platit. Pojišťovny tyto “riskantní” aktivity nepodporují. Zjišťovala jsem tedy kontakt na porodní asistentku v jižních Čechách, která by mě porodem doma provedla. Získala jsem kontakt na paní Skálovou z Českých Budějovic. Ta mi ovšem sdělila, že k porodům doma už nechodí z toho důvodu, že se na ni v porodnici v Českých Budějovicích koukali velice špatně, když se případně objevily komplikace. Jiná porodní asistentka v jižních Čechách není, a tak jsem se smířila s tím, že budu rodit sama doma jen se svým mužem. Samozřejmě, že ve mně hlodal červík pochybností, jak to všechno vůbec zvládneme a jestli přece jen své dítě zbytečně neohrožujeme.

Proto jsem se spojila s Johankou Kubaňovou, která bydlí nedaleko od nás a s porody doma má osobní zkušenost. Ujistila mě, že porod doma je stejný risk, jako porod v nemocnici, a že rodit jen s mužem není bláznovství a vůbec mě celkově podpořila. Velice mi také pomohla tím, že mi poradila, ať porod doma neberu jako jedinou možnost a pořád uvažuju nad možností, že budu rodit v porodnici. Ať se prostě rozhodnu v okamžik porodu podle toho, jak se v danou chvíli budu cítit. Když se budu cítit bezpečně doma, ať tam zůstanu a když ne, ať jedu do porodnice. Poradila mi také, jaká vyšetření jsou pro miminko povinná - ultrazvuk kyčlí do 6-ti týdnů od porodu, patičkový test do 3 dnů od porodu a očkování proti TBC do 6-ti týdnů od porodu. Na ultrazvuk kyčlí se musí objednat na ortopedii i miminko, které se narodí v porodnici, patičkový test normálně miminku dělají už v porodnici, domorodka si musí sama sehnat papírek, na který se odběr provádí a domluvit se s pediatrem, aby odběr provedl. A očkování proti TBC se provádí rovněž ještě v porodnici, doma narozené dítě je nutné objednat na kalmetizační stanici, kde očkování provedou. Dále je nutné se domluvit s pediatrem, aby dítě vzal rovnou po narození do své péče. Zajela jsem za předem vytipovanou paní doktorkou, ta se podle svých slov s takovým požadavkem nikdy nesetkala, ale byla ochotná moje miminko po narození převzít do péče.

Začala jsem tedy plánovat, v jaké porodnici bych případně mohla rodit, kdybych se pro ni nakonec rozhodla. Nemocnice v Českých Budějovicích pro mě nepřipadala v úvahu – příliš velké množství porodů vedených medicínsky, neumožňují porod v jiné poloze než vleže na porodnickém stole a ohlasy na internetu také nebyly zrovna lichotivé. Rozhodla jsem se proto pro vzdálenější, ale celkově kladně hodnocenou porodnici v Českém Krumlově. Poměrně malý počet porodů a možnost rodit alternativně – tedy do vody, na nízkém lůžku, hrušce ... jak si zrovna vyberu... rozhodly. Byla jsem tedy rozhodnutá v případě, že se nebudu cítit doma zrovna bezpečně, nebo v případě, že muž nebude doma (pracoval 5 hodin cesty od domova), že pojedu do Českého Krumlova.

Termín porodu jsem měla 5.9., muž měl pomocí kyvadla zjištěno, že porod proběhne 4.9. doma a bez komplikací. Tak jsem byla docela klidná a vůbec jsem se porodu nebála. Věděla jsem, že to dobře dopadne.

30.8. mě v noci probudily stahy. Byly poměrně bolestivé a přicházely po třech minutách pravidelně. Ležela jsem v posteli a říkala si, že to už asi bude porod, ovšem po hodině a půl se mi podařilo je zaspat a ráno nic. Vykydala jsem králíkům a na druhou hodinu odjela autobusem na kontrolu ke svému gynekologovi. Ten mi řekl, že tohle porod není a zatím se to ani nechystá, že porod začíná kontrakcemi po deseti minutách a objednal mě za týden na kontrolu. Tak jsem jela domů a večer si šla ke kamarádům sednout k ohni. K večeru mě začalo pobolívat v podbřišku, kolem desáté mě kamarádi doprovodili domů s tím, ať zavolám, kdybych potřebovala odvézt (muž nebyl doma). Smála jsem se, že to asi nebude potřeba, já přece budu rodit až za čtyři dny! Doma jsme si se sestrou pustily Vrchní prchni a když film skončil, už jsem nemohla ani sedět, jak mě kontrakce po třech minutách bolely. Taky jsem měla narůžovělý výtok a nebylo mi dobře od žaludku. Kolem půlnoci jsme tedy zavolaly kamarádovi, ať mě za půl hodiny vyzvedne, že asi rodím. Sestra nedala jinak, než že musím do porodnice, že se mnou doma sama rodit nebude. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jak dlouho to může trvat a jestli to muž stihne, raději jsem jela do porodnice.

V porodnici jsem se převlékla do svého pyžama a sestra mě napojila na monitor. Seděla jsem v křesle, monitor na břichu a sestra vyplňovala formuláře. Měla jsem kontrakce pořád po třech minutách a byly už poměrně bolestivé. Všechny údaje, na které se mě ptala, jsem měla napsané v porodním plánu, ovšem pro ten jsem si nemohla dojít, protože jsem byla na tom monitoru. Vyplňování trvalo docela dlouho (při porodu ovšem člověk ztrácí pojem o čase) a bylo docela nepříjemné. Ptala jsem se pak ale sestry, jestli bych to musela vyplňovat, kdybych se přijela do porodnice podívat dřív a v tom případě by se mnou všechno vyplnili dopředu a neobtěžovali by mě při porodu. Já ovšem návštěvu porodnice měla naplánovanou až na další víkend – tedy 3 dny před porodem. Sdělila jsem pak sestře, že mám porodní plán. Zeptala se mě, co v něm mám, vidět ho nechtěla. Tak jsem jí tak vyjmenovala, na co jsem si z plánu vzpomněla.

Šlo mi především o přirozený porod bez vnějších zásahů – stručně řečeno. Sestra moc příjemná nebyla, byla velice odměřená, ovšem to bylo jedinkrát, co jsem své požadavky musela někomu říkat, dále si už personál o mně mezi sebou řekl a veškeré kroky se mnou konzultovali a nic nedělali bez mého výslovného přání. Řekla jsem také, že chci rodit do vody. Poté přišel pan doktor a ten už věděl, že chci podle něj “alternativní porod” a chvíli si se mnou o tom povídal, že generace jeho rodičů bojovala o to, aby ženy měly možnost dostat oxytocin a další vymoženosti, že porody předtím byly velice dlouhé a namáhavé. Dále mě vyšetřil a sdělil mi, že jsem otevřená na dva prsty, a že když budu velmi dobrá, porodím v devět ráno, ovšem může to trvat i do devíti do večera – byly dvě hodiny ráno. Sestra mě odvedla na pokoj, kde bylo nízké lůžko, židle, balón, žebřiny, hruška a taky porodnický stůl. Nedá se tedy mluvit o pokoji, je to spíše taková průchozí místnost na další porodnický sál. Nabídla mi čaj a ponechala mě svému osudu. Vedle v místnosti byla ještě jedna rodička, k ní nechala pootevřené dveře. Zkusila jsem si lehnout, ovšem kontrakce už byly velice bolestivé a ležet mě nenechaly. Tak jsem chodila nebo seděla na židli nebo se opírala a porodnický stůl a prodýchávala kontrakce pomocí hlasitého ááá, což má pomoci k lepšímu otevření porodních cest. Rodička ve vedlejší místnosti byla zticha. Když mě ale slyšela, že si mezi kontrakcemi zpívám a klidně se hlasitě projevuji, začala své kontrakce prodýchávat stejným způsobem. Docela mi pomáhalo vědomí, že je na tom někdo stejně jako já.

V pět ráno dorazil manžel a ještě jedna rodička. Sestra se mně proto ptala, jestli chci opravdu rodit do vody, že by mě musela přesunout do další místnosti, kde je vana a místo mě dát nově příchozí pár. Ovšem dojímala, že nemá čisté povlečení na to nízké lůžko, že by byla radši kdybych zůstala tam. Já jsem ovšem trvala na svém, že chci opravdu rodit do vody. Tak se zašklebila a přesunula mě do místnosti s vanou. Kontrakce byly už opravdu dost bolestivé, nemám ani ponětí o tom, jak dlouho trvaly. Pan doktor mě znova vyšetřil, předtím se mě ovšem zeptal, jestli si to přeji. Já souhlasila, protože mě samotnou zajímalo, jak porod postupuje. Byla jsem otevřená na sedm centimetrů. Potom se na sále vyměnila směna a přibyly dvě nové sestry (ta nepříjemná ubyla) a přišla i nová paní doktorka (ta byla pro změnu zase dost odměřená). Sestřička za mnou přišla s papírem k podpisu, který byl nutný při porodu do vody (nevím, co na něm stálo, měla jsem už takové kontrakce, že jsem moc nevnímala) a nabídla mi klystýr, že bez něj porod do vody nejde. Uznala jsem, že klystýr je menší zlo, které můžu podstoupit a souhlasila jsem. Odvedla mě do vedlejší místnosti a napumpovala do mě vodu. Strávila jsem pak asi hodinu na záchodě a v teplé sprše na balóně, což mi dělalo tak dobře a tlumilo to kontrakce tak, že jsem z balonu málem spadla, když jsem mezi kontrakcemi usnula:)

Vrátila jsem se ze sprchy na porodní sál, kde jsem ještě asi hodinu prodýchávala kontrakce v sedě na hrušce napojená na monitor, manžel celou dobu seděl u mě, ovšem nemohl nic dělat, jakýkoliv dotyk mi byl nepříjemný a mezi kontrakcemi už byla třeba jen minuta volna a to jsem si odpočívala a podřimovala. Přibližně v sedm hodin mi napustili vanu teplou vodou a od té doby se už vše odehrávalo ve vaně. Příjemná porodní asistentka nám dokonce přinesla rádio, a tak nám hrála hudba – já ji ovšem vůbec nevnímala, kontrakce strašně bolely. V 8.15 kolem nás pronesla sestra řvoucí miminko maminky, která se mnou hlasitě prodýchávala a já už propadala beznaději, že nikdy neporodím. Nás si nikdo moc nevšímal, jen občas asistentka přišla zkontrolovat ozvy naší holčičky. Pokaždé se ptala, jestli už cítím tlak na konečník. Já tlak na konečník necítila, ale pak najednou to začalo samo tlačit. Tak jsem jí to řekla a kolem nastal chaos. Zavolali pediatra (k porodům do vody se volá), přišla sestra i porodní asistentka, dále dětská sestra a paní doktorka. Stály kolem vany jak sudičky, z každé strany dvě a za hlavou jsem měla manžela. Kontrakce přestaly být bolestivé a začaly být méně časté a nutily do tlačení. Pořád mi ovšem dítko nešlo vytlačit (nevím, jak dlouho to trvalo), ale všichni už ztráceli se mnou nervy a paní doktorka mi začala vykládat, že mám tuhou hráz, že by mě nastřihla – tak dva tři centimetry – že by to šlo mnohem rychleji.

Nedovedla jsem si v tu chvíli představit, že by mě dole někdo stříhal a tak jsem řekla, že to ještě zkusím. Když jsem tlačila při druhé kontrakci, holčička celá najednou vyklouzla do vody (já to neviděla ani snad necítila, ovšem vyprávěl mi to manžel, který mě zezadu přidržoval, aby se mi v podřepu lépe tlačilo), bylo přesně 9.30 h. Personál kolem mě začal trochu zmatkovat, kdo a jak jí bude držet až budou stříhat šňůru... na břicho mi jí vůbec nedali, jen jsem si jí pohladila, jak jí drželi nad vodou a muž přestřihl pupečník. Pak z pupečníku odebrali do dvou zkumavek krev kvůli vyšetření na Rh faktor (jsem totiž Rh negativní) a malou odnesli za roh na vyšetření.

Já mezitím s manželovou podporou vylezla z vany kvůli porodu placenty. Po nohou mi stékala krev, ale vůbec se mi z toho špatně nedělalo, s krví u porodu jsem počítala. Porod placenty proběhl v podstatě okamžitě na porodnickém stole. Myslím, že paní doktorka tahala za pupečník, aby vše urychlila (na to už se mě nikdo neptal). Také mi paní doktorka řekla, že hodně krvácím a že by bylo lepší nechat si píchnout oxytocin. Souhlasila jsem, bylo už po porodu, dítě už jsem ohrozit nemohla a vykrvácet jsem také nechtěla. Poté nastalo šití, na hrázi jsem se nenatrhla vůbec, měla jsem jen jeden nebo dva stehy v pochvě a povrchovou prasklinu podélně mezi stydkými pysky. Vše mi doktorka zašila, k čemuž mi (myslím) píchla nějakou znecitlivující injekci. Mezitím jsem poslala manžela, ať se dívá na malou, jak ji sestra vyšetřuje. Po zašití mi jí sestra přinesla a dost podivným způsobem přiložila k prsu – držela ji sama v náruči a cpala jí do pusy mojí bradavku. Malá moc pít nechtěla, tak jí pak dala manželovi a nechali nás s ní samotné. Mazlili jsme si jí a přiložili k prsu sami. Pak už pila. Dvě hodiny po porodu mě odvezli ze sálu na pokoj, kde jsem byla s tou maminkou, co rodila zároveň se mnou. Miminko odvezli na “bekárnu” a dostala jsem ji k sobě až za další dvě hodiny, kdy jsem se šla pod dohledem sestry vysprchovat.

Celkově bych porod v Českém Krumlově hodnotila kladně. Nedá se říci, že by veškerý personál byl příjemný, ovšem můj porod byl nakonec hezký s minimem ústupků proti mému přesvědčení (za pupeční šňůru bych si doma tedy netahala, oxytocin nepíchala, hned po porodu bych si miminko nechala dát na břicho a k prsu přiložila normálně ne na dálku). Co bych ovšem citlivějším rodičkám nedoporučovala, to je pobyt na oddělení šestinedělí. Ohledy veškeré žádné, že jste včera porodila, že máte miminko, které musíte nakojit... Vizita je důležitější. Příště bych přece jen chtěla zkusit rodit doma a když by to nebylo možné, pak bych chtěla rodit ambulantně – odejít co nejdříve po porodu domů.