Letos na jaře jsem čekala své 6. dítě. K tomu jsem byla v roli trochu přestárlé studentky porodni asistence, kterou na škole neměli rádi, protože si proti všem tamním dobrým zvykům pravidelně rodila doma.
Termín porodu byl v půli dubna, povinné semináře a cvičení končily písemkami koncem dubna … Jak to vyřešit, aby bylo všemu učiněno zadost?
Porodní bábu jsem ani nezačala hledat, protože jediný, kdo ve zdejším regionu široko daleko chodí k porodům doma - a to jen jako dula, jsem já sama. Nejbližší porodní bába je v Rakousku, ale i těch 70 km je na stíhání 6. porodu moc daleko (4. a 5. porod trvaly 90 minut). Koho tedy pozvu k porodu?
Inspirovala jsem se dobou dávnou a sezvala jsem ke svému porodu „ženské společenství“ - kamarádky, se kterými jsme chtěla sdílet dobu očekávání a pak i samotný porod u nás doma. Některé z nich byly samy těhotné. Bylo nás pět. Čtyři porodní sudičky a já. Když jsem o tom zpravila svého muže, trochu se lekl a řekl něco v tom smyslu, že to tedy asi vyklidí pole, když bude mít doma tolik ženských … Nu což, mně se vždycky líp rodilo bez něj …
Do termínu se nedělo nic, jen jsme se sudičkami začaly komunikovat mailem – začala jsem jim psát tzv. „porodní deníky“. Termínový porodní víkend minul bez povšimnutí.
První řídké kontrakce přišly asi dva dny po termínu a pak za nějakou dobu zase tiše zmizely. „Jo jo, to bude až za dva dny,“ mávl rukou můj muž po zkušenostech z předchozích dvou porodů.
Se sudičkami jsme se zaradovaly, že už se něco děje. Další kontrakce pokračovaly o něco silněji další noc, pak další noc, další noc ... a tak to pokračovalo každý den, zatim co já jsem ve svých pravidelných porodních denících pravidelně sudičkám slibovala, ze další den či noc „už to jistě bude“.
Jedna sudička mi napsala:
„Myslím, že jsem víc napjatá z Tvého porodu než Ty sama, Johanko!“
Jiná:
„Jsem už fakt úplně napnutá. Každé ráno, když se vzbudím pro jistotu kontroluji telefony, jestli jsem náhodou něco neprošvihla :-) Mám ovšem obavy, že to nikdo z nás nestihne k Tvému porodu přijet. Hlavně když bude vše v pořádku :-)“
Odezněl další týden školy a toho, kdo mi vyčítal, že neporodím, protože na to prý nemám čas (rodina, studium, podnikání) jsem ujišťovala, že teď mám čtyři dny čas a budu fakt v klidu. Ještě k tomu měl být úplněk – no tak to by bylo, aby se to mimčo už nevylouplo …
A nevylouplo. Porod jsem tedy odložila, upekla perník, dojela nakoupit, uvařila oběd, začala počítat DPH, přijala návštěvu, došla s mužem 1 km na pastvinu za krávami a zpátky, ostříhala tříletého Kaie, navečeřela se s rodinou, dala děti spát a navrhla svému muži, jít se milovat a pomoct tak porodu prostaglandiny. Ten řekl, že takové naplánované akce ho nebaví, dopil čaj a šel spát, mizera jeden :O))
V pondělí, poslední volný den, jsem začala být nervózní, protože měly následovat zase tři dny školy a já nevěděla, jak to pojmout – jezdit či nejezdit do školy?
Další učekaná sudička psala:
„Každý večer sedíme s Danem, pijeme čaj a toužebně se díváme na láhev s nějakým děsně dobrým červeným vínem :-)). Vypijeme ho na oslavu narození malého Kubáňátka :-)).
A každou noc se mi zdá, jak jedu k vám, pak následují různé verze - nestihnu to, nejde nastartovat auto, přijíždím pozdě, nastávají komplikace, jedeme do porodnice (tam jsme jeli dneska v noci :-)))“
V pondělí začala kromě silnějších a častějších kontrakcí odcházet i zakrvavená hlenová zátka a já zase hlásala, že "Tuto noc už JISTĚ"!
Kvůli kontrakcím se mi v noci špatně spalo a už jsem plánovala začít svolávat sudičky, když tu ráno v 6 jako když utne a kontrakce byly opět pryč. Byla jsem z toho jen nevyspalá a do školy jsem se proto dostala až odpoledne. Od toho dne jsem však do auta nakládala i porodní krabici (s věcmi potřebnými k porodu), protože jsem si nebyla jistá dne ani hodiny, až mě to někde přepadne, a očekávala jsem rychlý porod.
Sudičky jsem po mailu instruovala, který denní čas budu ve té které budově Jihočeské univerzity a kde by se tam eventuálně dalo nejlépe porodit – aby mě co nejrychleji našly. Pikantní bylo, že některé přednášky se konaly v nemocnici dvě patra nad porodním sálem, kam jsem se se svým porodem ale nechtěla dostat. Jak tedy porodit nouzově v budově porodnice a nedostat se přitom na porodní sál? To by nebylo lehké! :O)) Z toho naskakovaly krůpěje potu i některým sudičkám:
„Fakt si neumím představit, jak pronikám např. do porodnice, rozrážím dav obvyklých čumilů (uklízečky, návštěvy, řemeslníci - prostě ti, kteří jsou v porodnicích běžně přítomni u většiny porodů :-))) a od rodící ženy odháním porodníka se slovy "jděte pryč, tohle není nic pro vás!". Dan si musel nechat zbraň doma, do zahraničí se vozit nesmí, když ji najdu, mohla bych ji vzít s sebou a pro větší důraz svých slov střílet do stropu... :-))“
Sudičky chudačky nevěděly, jestli si z nich výčtem budov, pater, čísel místností, WC vhodných k porodu, atd. dělám legraci nebo ne, jisté však bylo, že už jsem více než týden po termínu a jezdím do školy s porodní krabicí, protože jsem nechtěla celou tu dobu sedět doma a čekat, než se milý porod uvolí se rozběhnout, když mi běží semestr!
Když se ale další dny opět žádný porod nekonal, některé z nás propadly pocitu, že "porod jsme prošvihly, další termín bude až za rok" či tak nějak - prostě už jsme nebyly schopné udržet to čekání na porod.
Desátý den po termínu jsem šla psát písemku, na kterou jsem nebyla naladěná, protože jsem si dávno před tím myslela, že už ji psát nebudu, protože už budu mít miminko. Učila jsem se na ni až noc před tím, když jsem dospěla k mínění, že tuto noc rodit nebudu.
Jedenáctý den jsem taky měla písemku, se kterou jsem původně už také nepočítala, jenže když jsem napsala tu předešlý den, tak bych měla dotáhnout i tuto, ne? Kromě toho to byla poslední akce ve škole před praxí, na kterou jsem nenastupovala, tak by to chtělo hezky uzavřít, že?
A tak jsem se ráno vydala do školy přesto, ze jsem měla kontrakce, se kterými už se opravdu špatně řídilo auto - jenže kdo měl vědět, zda za hodinu opět neskončí? To bych si vyčítala, že jsem tu písemku nepsala...Po těch deseti dnech už jsem nevěřila ničemu.
Při jízdě autem jsem se přesvedčila o tom, že člověk zvládne leccos, když musí - kontrakce po deseti minutách, ale když se s nimi dá řídit a dokonce i projet frekventovanou křižovatku ve městě, tak to ještě nebude tak hrozné ... Při písemce jsem se vždy během kontrakce chytila opěradla, zavřela oči a co nejtišeji prodýchavala. Mezi kontrakcemi jsem ale v klidu odpovídala na kladené otázky. Jednou mě vyučující zpozorovala a řekla, že pokud je mi špatně, že mohu jít domů. Mně ale nebylo špatně, jen jsem měla občas kontrakce a hlavně jsem to chtěla dopsat, abych to už měla z krku, což se mi asi v 9 hodin podařilo. Po písemce jsem šla ve škole ještě na záchod - a říkala jsem si podle vůně: Hmm, tady to už nějak voní porodem... (Znáte tu vůni taky?) Chtěla jsem ještě zajít na pěší zónu v Budějovicích, kde jsme ten den v rámci Týdne opravdových plen vystavovaly s holkama látkové plenky, dojít za gynekologem kvůli dlouhému přenášení a pak odjet domů, aby se ten porod mohl konečně pořádně rozběhnout.
Jakmile jsem však sedla do auta a vyrazila, zjistila jsem, že už příliš daleko nedojedu - kontrakce nerušeny přítomností lidí nabraly na síle. Teprve teď mi došlo, že tohle už je opravdu ten dlouho očekávaný porod a že skončí brzy - že už nedojedu ani domů (půl hodiny), protože s tímhle už by se opravdu brzy řídit nedalo. Tělo mi velelo, abych se koukala co nejrychleji někam uklidit. Prostory školy pro porodní asistentky ani blízká porodnice mi nedávaly pocit bezpečí, takže jsem zvolila další blízkou variantu - Senovážné náměstí, kde je náš obchůdek s plenkami a šátky a kromě toho o dvě patra výše jedna místnost na kurzy, semináře a setkávání - centrum Žena ženě. Dojela jsem tam kolem 9.15. Dávala jsem si pozor, abych si stihla vynést do 2. patra všechny věci k porodu mezi kontrakcemi, protoze se mi nechtělo vzbuzovat pozornost na veřejnosti - ještě by mi někdo chtěl volat sanitku ...
Když jsem za sebou zabouchla a zamkla dveře centra Žena ženě, docela se mi ulevilo - cítila jsem se v soukromí a v bezpečí. Tady si porodím podle svého a se svými. Pak jsem mezi kontrakcemi začala obvolávat porodní sudičky a mého muže. Ten brblal, ze se mu dítě rodí v nějakém krámě ve městě místo doma na statku ... - Všichni však pochopili, že situace je urgentní a přispěchali během 20 - 30 minut. V bezpečí a postupně obklopována lidmi, které jsem znala, jsem se už nemusela kontrolovat, dávala jsem kontrakcím prostor fyzický i mentální a porod postupoval dobře a rychle dál. Miminko - chlapeček - se narodilo v 10 hodin a smích a hukot porodních sudiček za mými zády (klečela jsem podepřena polštáři) mě ujistil, že je všechno v pořádku. Potom podvázání a přestřižení pupečníku, porod a kontrola placenty, zjištění, že jsem se nikde nenatrhla, ačkoliv miminko bylo baculaté - tedy žádný mrňous, první přisátí k prsu. Sudičky mě umyly od krve, které nebylo mnoho, oblékla jsem se, vyřídila jednu telefonickou objednávku šátku, rozloučily jsme se a objaly a odcházeli jsme domů před půl dvanáctou. Doma jsme miminku navážili 4230 g a dostalo jméno Antonín.
A poznámka na konec a potvrzení hlavní myšlenky filmu Orgasmický porod:
Vedle místnosti, kde se Antonín narodil, se nachází kopírka – copycentrum. Nějakou dobu po porodu si tam šla jedna ze sudiček něco okopírovat. A protože se s tamějšími pracovníky zná, dali řeč a oni se ptali, co se to prý onoho osudného dne u sousedů dělo? Prý to vypadalo, jako by tam někdo souložil ...
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.