Těhotenství a porod – USA versus ČR

Ačkoli jsem dosud na Rodinu nenapsala ani nepřispívala do diskuzí, články, které mě zajímají i reakce pod nimi, si vždy přečtu. Nepatřím k těm, co by roky žili z porodů, je to pro mě věc uzavřená a nemyslím na to, na konci bylo vždy zdravé dítě a prostředí, ve kterém se to stalo, je ve výsledku úplně fuk. Ale co mě rozčiluje, jsou reakce pod články o porodu, zejména ty dramatické typu "Buďme rádi, že jsme v Čechách." nebo naopak "V životě byl v Čechách nerodila." Ráda bych dala k dobru své zážitky, jen tak pro porovnání. Mám tři děti, dvě se narodily v USA, kam byl manžel na pár let pracovně vyslán, třetí pak v Čechách. Nepřemýšlela jsem nad tím, kde se narodí, bylo mi to jedno, narodily se tam, kde jsme se zrovna nacházeli.

Zdravotní péče v USA a v ČR mi připadá ekvivalentní: Nedá se říci, že bych si někde připadala zanedbaná ze strany lékařů. Jediný podstatný rozdíl kromě prostředí (a samozřejmě chápu, že v ČR je ve zdravotnictví podstatně méně financí, takže nemohu žádat jednolůžkový pokoj bez příplatku a výběr z bohatého jídelního lístku) byl v chování zdravotnického personálu ve prospěch toho amerického. A tím podstatným myslím opravdu velký, velký rozdíl. Samozřejmě je možné, že jsem v Čechách jen neměla štěstí na nemocnici a doktora nebo jsem byla po zahraničních zkušenostech příliš zhýčkaná, ale zatímco v Americe jsem měla pocit, že sestry a doktoři jsou tam pro mě, v Čechách jsem měla chvílemi pocit naprosté bezmoci a ztráty důstojnosti.

Prenatální péče

V USA i v ČR jsem měla stejný počet ultrazvuků a byly mi nabídnuty stejné testy. Pouze s tím rozdílem, že u českého gynekologa mi jen oznámila sestřička, že dnes mi nabere krev na tripple testy. Když jsem s klidem odmítla, tak mi řekla, doslova: "Ale prosím vás, nedělejte nám tu scény, je to zadarmo a přece byste nechtěla Downa, víte vůbec jak to vypadá?"

V USA jsem při první návštěvě u doktora dostala rozpis, kde bylo napsáno, v kterém týdnu se který test provádí a doktorka mi pak řekla, že pokud bych měla o některý z nich zájem (šíjové projasnění, tripple test, odběr choriových klků a amniocentéza), mám to oznámit sestřičce. Jediné, co mi vyloženě doporučila, byl test na chudokrevnost, těhotenskou cukrovku a streptokoka. Tyto jsem přijala, genetické testy odmítla (respektive se na ně nepřihlásila) a nikdo se nad tím nepozastavil.

Další pro mě podstatný rozdíl byl v chápání soukromí pacientů. V Americe nemá doktor jednu ordinaci, ale několik vyšetřovacích místností, v každé počítač a gynekologické křeslo. Když přijdu na prohlídku, chvíli si povídáme, pak doktor odejte, zavře dveře, zatáhne závěs, dostanu jednorázového papírového andělíčka a plentu přes nohy, pak doktor přijde, prohlédne mě a zase odejde, abych se mohla obléknout. Zatímco se svlékám či oblékam, je v jiné vyšetřovně s jinou pacientkou, tudíž neztrácí čas.

U mého českého gynekologa to probíhalo tak, že u sestřičky v čekárně jsou dvě miniaturní šatny, kde se pacientka svlékne, pak musí jít s holým zadkem do ordinace, sedět na plechové židli, co studí (kdoví kdo tam předtím nahatý seděl), pak ji doktor prohlídne a bez zbytečných řečí pošle zpět. Mezitím do ordinace neomezeně courá sestřička a nechává otevřené dveře. Jsem stydlivka a tohle se mi příčí. Když jsem při první návštěvě namítla, že bych se ráda svlékla až v ordinaci, tak mi sestra řekla, že to nejde, protože bych zdržovala. Další věc, která se mi nelíbila, byla, že mě doktor chtěl každou návštěvu prohlížet prsty zevnitř. Ještě v USA jsem se o tom bavila s doktorkou a řekla mi, že se to už deset let neprovádí, protože děložní čípek se měří ultrazvukem. Pohmatem se riziko předčasného porodu stejně zjistit nedá, navíc vyšetřováním se může u dráždivé dělohy naopak porod spustit. Namítla jsem tedy doktorovi, že se nepřeji být vnitřně prohlížena, pokud k tomu nebude důvod a on mi navrhl, ať si najdu jiného doktora, když se mi to nelíbí. Našla jsem si a byla jsem s přístupem mnohem spokojenější, mladá doktorka neměla zkostnatělé stoleté postupy a nechala mě svlékat až v ordinaci a sestřička byla moc milá a nic mi nevnucovala.

Porod

První i druhý porod jsem měla s epidurálem, chtěla jsem totéž i potřetí, ale v české porodnici mi nejdřív tvrdili, že je moc brzo, o půl hodiny později, že je moc pozdě, přestože jsem byla otevřená jen na 6 cm. Při prvním jsem dostala epidurál při otevření na jeden a půl cm, při druhém na 7, takže vím, že žádné brzo nebo pozdě není, ale v nemocnici mě odbyli slovy: "Porodily bez něj jiný, porodíte taky." Pravda, ale pro mě osobně byl tento porod absolutně nejhorší a doteď z něj mám špatné sny. Každý říkal, že na bolest rychle zapomenu, ale je to pět let a pořád mě to pronásleduje.

V Americe nejsou v porodnicích hromadné pokoje, takže jsem pokaždé měla jednolůžkový s koupelnou, kde se mnou mohl přespávat i manžel. Pro oba byl k dispozici jídelní lístek, doba podávání snídaní, obědů a večeří nebyla stanovena, takže když jsme měli hlad, jen jsme zavolali na room service a za půl hodiny nám jídlo donesli. Výběr byl v podstatě jako v kterékoli restauraci. Sestřičky neuvěřitelně milé, taktéž doktoři. Neexistuje věc, jako je vizita, doktor obchází pacientky většinou ráno, sám, popovídá si, prohlédne pacientku, pokud je třeba, později přijde pediatr prohlédnout miminko. Na dveře si můžete dát cedulku NERUŠIT a v tom případě přijdou později. Taktéž testy, které provádějí miminku (odběr krve, vyšetření sluchu a ultrazvuk), dělají tehdy, kdy matka chce a samozřejmě může být při tom.

V české porodnici jsme byly na pokoji 4, jedna ze spoluobyvatelek pokoje byla romka, jejíž manžel či druh obcházel celý pokoj a žádal o drobné a která celou noc kvílela, jak to děcko uživí, když ten stát na ně s prominutím "sere" a z toho, co jim dá, se žít nedá. Samozřejmě jsem měla zájem o nadstandard, ale bohužel byl plný. Hrůzu mi naháněla zejména vizita, plný pokoj personálu a studentů, pacientky musely přede všemi vytáhnout vložku a ukázat. Asi jsem rozmazlená, ale tohle mi vadilo. O jídle se snad nemá ani cenu se zmiňovat, jsem vegetariánka a vegetariánské jídlo nemocnice nevedla, takže mi nosil jídlo manžel.

Další věc, která se mi nelíbila, bylo vážení miminek před a po jídle. V Americe se toto nedělá, je tam 24 hodin denně k dispozici laktační poradkyně a pouze pokud jsou nějaké problémy, tak miminko zváží, jestli pije. Laktační poradkyně mi vysvětlila, že první tři dny po porodu většina dětí ani nemá hlad, takže kojení je v té době pouze symbolické, aby se naučily sát. V porodnici v ČR ale malou neustále vážili a tvrdili, že málo jí. Připadalo mi to chvílemi až jako šikana: "Kojte, jinak jí dáme sunar." Kojila jsem předtím dvě děti, malá neměla problém se přisát, takže jsem věděla, že je jen otázkou času, než začne chtít víc. Ale sestřičkám to nevycházelo do tabulek a nedaly pokoj. Stejně tak po propuštění dětská doktorka, když po převážení zjistila, že malá přibrala jen 150 g týdně, okamžitě chtěla nasadit UM. Odkývala jsem to, UM jsem jí nedala a do měsíce mi naopak doktorka říkala, že přibírá moc, že jí nemám kojit tak často a dát jí místo mléka vodu (ani to jsem neposlechla).

V USA jsem šla domů vždy 2 dny po porodu, pak jsem měla od nemocnice každý den po dva týdny na hodinu k dispozici dulu. Pomohla s miminkem, vykoupala a já se zatím mohla osprchovat nebo trošku natáhnout. Ráda jsem toho využila hlavně s druhým dítkem, od narození nebyl spáč a celé noci jsme chodili po zahradě, aby nevzbudil zbytek rodiny. V ČR jsem byla v nemocnici 5 dní, ale přišlo mi to zbytečně mnoho. Nemohla jsem se dočkat, až budeme doma.

Pozdější péče o děti je asi stejná v ČR jako v USA, možná je jen v USA lepší organizace. Nemůžete přijít jen tak do čekárny a počkat, až na vás přijde řada. Když dítě onemocní, zavoláte, řeknete příznaky a oni vám domluví schůzku tentýž den. Samozřejmě pokud je to vážné, s rýmou vás nejspíš nepřijmou. Když přijdete, tak na řadu jdete opravdu v dobu, na kterou jste byli objednaní a je zvláštní čekárna pro nemocné děti a pro ty, co přijdou jen na prohlídku nebo očkování. Naše doktorka v Čechách má v čekárně neustále dost chaos, je plná nemocných dětí, takže když jdeme na očkování, bojím se, co chytnou.

Na závěr musím zopakovat, že si myslím, že lékaři v Čechách i v USA mají stejnou kvalifikaci, stejné znalosti, jen ti američtí mají lepší podmínky k práci a možná díky tomu i lidštější přistup. Rozhodně to ale v Čechách není tak strašné, abych kvůli tomu jezdila například rodit do zahraničí. Vždy záleží na konkrétních lidech, vím že i v Čechách začínají být porodnice, které si s těmi zahraničními nijak nezadají, například ta vrchlabská. A doufám, že takových bude přibývat. Ono by úplně stačilo, aby byl personál příjemnější a člověk by pak měl z celé nemocnice jiný pocit. Moje americká gynekoložka mě po porodu objala a gratulovala mi, jak jsem to zvládla, kdežto v české porodnici jsem měla pocit, jako bych ani neexistovala, bavili se o mně beze mě: "No konečně, třetí dítě a vona tlačila jak prvorodička."