Jak se narodila Andulka...

Vše to začalo velkým překvapení a to zjištěním, že jsem opravdu těhotná. Byl to opravdu šok, ale moc příjemný.

Druhé dítě už jsme chtěli a plánovali, ale prostě jsme brali jako samozřejmost, že si pojedeme do centra pro naše „tři mrazáčky“. Naše první holčička je po IVF a druhé se nám povedlo přirozeně. Všichni proto věřte na zázraky, opravdu se dějí alespoň nám určitě:-).

Ellinku jsem rodila v Praze v Podolí. Byla jsem tam moc spokojená a tak jsem vůbec neváhala se zaregistrovat a přivést na svět své druhé dítko. Pravda, máme to do porodnice 70km, ale výběr porodnic v blízkosti mého bydliště mně prostě nestačil, nebo byly porodnice zavřené.

Cestu jsme u prvního porodu zvládli dobře i když byl rychlý a tak u druhého to zvládneme taky i když je zima a může napadnout sníh, říkala jsem si.

Ve 37.tt. jsem začala jezdit do poradny a na monitory do Podolí. Každý týden a pak na monitory skoro obden, protože jsem nakonec 13 dní přenášela. Cest jsem samozřejmě nelitovala, neboť to bylo moje rozhodnutí rodit v Praze a tak jsem s tím musela počítat. Naštěstí mám skvělou mamku, která mi Ellu vždycky pohlídala.

Byla jsem 40+6, když mi řekli, že jak do úterka neporodím, mám přijet už na 7 ráno se sbalenou taškou a že se porod asi vyvolá. V sobotu jsem byla ještě na monitoru a opět nic, žádná kontrakce, nic. Tak jsme si udělali hezkou procházku, vyšlápli si s manželem na Vyšehrad a jeli domů za naší princeznou. Doma jsem šli taky na procházku, asi hodinovou, ale Andulce se prostě nechtělo. Do úterka jsem neporodila a tak jsem jela v úterý ráno do Prahy smířená (a vlastně jsem s tím počítala na 100%) že si mě tam nechají a že prostě v úterý porodím. Už ale v noci na to úterý jsem cítila, že se něco děje, to se prostě pozná:-). Jen slaboučké bolesti, ale něco tam prostě bylo.

Tak jsme ráno vstávali před 5, vše zabalili a vyrazili už brzo, neboť k naší smůle celou noc chumelilo, silnice takhle brzy ráno nebyly ještě protažené a pěkně se to klouzalo, tak už to začalo hezky takhle ráno. V autě se bolesti zvyšovaly a byly celkem pravidelné po 20 až 15 minutách, tak jsem měla jasno, že dnes porodím, bez vyvolávačky. Pořád jsem ještě byla přesvědčena, že v Praze v Podolí.

Dojeli jsme do Prahy před 7 a já se šla zeptat rovnou na porodní sál, jestli mám jít normálně na monitor a do poradny, když už mám takhle kontrakce. Paní na porodním se úplně zděsila, cože tam jako chci, že po 15 min je to ještě strašně dlouho, jojo to je pravda, ale já věděla že když se u mě rozjede porod, tak to bude hodně rychlé. No nic šla jsem na monitor a do poradny, kontrakce na monitoru byly, ale slabé a pak přišla ta studená sprcha. Pan Dr. mi oznámil, že mi sice odešla hlenová zátka, což jsem ráno poznala sama, ale že na porod to rozhodně nevypadá, že se to na porod schyluje a že mě musí poslat domů, že mají plno. Zůstala jsem tam jak omráčená a vysoukala ze sebe jen to, že jsem 14 dní přes termín, že vím, že rodím, že venku je chumelenice a že to mám domů 70km! A on, že je mu to líto, ale že pro mě nemůže nic udělat, že byl právě vyhlášen „stopstav“.

Věděla jsem, že se to může stát a stávalo se to dost často poslední dobou, pořád jsem ale věřila, že mě „vezmou“. Nevzali. Na chodbě jsem manželovi brečela na rameno a přemýšleli jsme, co dělat. Jinde v Praze jsem samozřejmě registrovaná nebyla a jako na potvoru manžel musel dodělat v Praze jeden obchod zrovna ten den.

Kontrakce se zvyšovaly, ale pořád to šlo. Domů jsem za žádnou cenu nechtěla, tak mě odvezl ke švagrovi, který bydlí naštěstí kousek od Prahy. Je doma na mateřské a auto a babičku má k dispozici…..PARÁDA:-) Tak jsem zůstala u švagra, aby mě manžel měl co nejblíže u sebe, kdybychom museli vyrazit. U švagra už jsem nemohla ani sedět, neboť mě tentokrát chytly i křížové bolesti…..brrrr, to fakt bolelo. Tak jsem jen pochodovala trasu obývák, chodba, koupelna, měla jsem tam už prochozenou cestičku a po 10 dopoledne jsem volala manželovi jak je na tom, že už bychom asi měli vyrazit. Ještě musel práci dodělat a tak švagr povolal babičku k malému s tím, že my vyrazíme a můj manžel nás někde dožene na cestě.

Jako druhou porodnici jsem měla vybranou Kadaň a teď nějak lituji, že jsem tam nešla rovnou. Mám to půl hodinky od domova, jenže jsem chtěla zas Prahu.

Když babička dorazila, to já už nějak nevnímala a čas jsem trávila v koupelně opřená o vanu, kontrakce zesílily opět rychlostí blesku na kontrakce po 2 minutách a to pěkně silné. Před půl 12 jsem ještě volala do Podolí, jestli můžu přijet, že už opravdu rodím, že mám kontrakce po 2 minutách a bylo mi řečeno, že ne, že mám jet na Bulovku, že mají plno. To jsem odmítla a tak jsme nasedli do auta a v chumelenici jsem se vydali do Kadaně. Manžel se hned vydal za námi, jenže jel z druhého konce Prahy a tak málem ani nestihl porod.

Cestu jsem vůbec nevnímala, neboť jsem měla pořád zavřené oči. Ani nevím proč a bolestí jsem drtila v autě pásy. Do Kadaně jsme dorazili v půl 1. Když jsem se tam objevila s tím, že rodím a to že „už“, sestřičky se pousmály, podívaly se na sebe, jako že jasně:-) Když mě viděly a vyšetřily, změnily názor a teprve to začalo: „Ježíš no to snad není pravda, odkud že jste? A vy jste byla ráno v Praze? Vždyť jste už na 6 a jste 40+6 a to vás klidně poslali domů? No to snad není pravda! No tak se posaďte a budeme muset vyplnit znova všechny papíry, když jste u nás nebyla a nic o vás nevíme.“ Já byla už tak unavená, že mi bylo všechno jedno, jestli nadávají nebo ne, jen jsem si přála už to mít za sebou, neboť ty bolesti už byly nesnesitelné, ale to určitě znáte. Za chvilku jsem byla otevřená na 8 a šla jsem rovnou na sál. Manžel stále nikde, na chodbě čekal švagr (který na tenhle porod asi nezapomene:-) a každý kdo šel kolem, tak mu říkal: “No tatínku honem honem na sál, už rodíme,“ a on už po desáté „já nejsem tatínek.“ Když jsem řekla, že tatínek jede z Prahy, tak zase sál zašuměl, že to prostě nestihne a že už jdeme na to.

Hodiny ukázaly 1 hodinu a manžel mě držel za ruku na porodním sále. Už opravdu čas nebyl a tak jsme šli „na to“. Plodová voda mi nepraskla a tak mi ji praskli až na sále a takový tlak jsem nezažila ani u prvního porodu. Bylo přesně 13:30 a já slyšela slova: „Ježíš to je macek.“ Pro mě to byla obrovská úleva. Andulka byla na světě, obě jsme byly v pořádku, manžel dorazil taky v pořádku, což byl další zázrak, neboť trasu Praha Štěrboholy – Kadaň ujel za 50 minut v chumelenici!

Další šok pro mě byla ta věta „Ježíš to je macek“, když jsem čekala „malé miminko“, jak mi celé těhotenství Dr říkala a opravdu tomu všechna měření nasvědčovala. Ve 32.tt. měla Andulka ani ne 1400g a když se narodila tak měla 4005g. Nechápala jsem to, ale byla jsem neskutečně šťastná, že mám druhou krásnou holčičku……..mimochodem podobou je to klon té první:-)

Takže asi tolik k mému druhému a věřím, že už poslednímu porodu. Kdyby náhodou byl ještě třetí, tak to asi odrodím na chodbě nebo v autě, nicméně do Prahy bych už určitě nešla. Vím, že se to může stát, že na to pokaždé upozorňují, ale i tak mě to zaskočilo a vzalo. Ráno v 8 mi řekli, že to na porod ROZHODNĚ nevypadá a v půl 2 byla Andulka na světě. Takže všem, co se rozhodujete, jako já se rozhodovala a máte Kadaň blíže, neváhejte a jeďte rovnou tam. Jsou tam opravdu moc hodní a nevadí, když tam před porodem nejezdíte do poraden jako já do Podolí. Oni si vás prostě NEDOVOLÍ poslat domů a taky je tam dost nadstandardních pokojů, po kterém jsem hned sáhla. Péče jak při porodu tak po porodu výborná i o miminko. Pravda ani profesionálové, jako jsou v Kadani, se neubránili štiplavých poznámek na mou osobu a o mém „výletu do Prahy“.

Ten den, co se Andulka narodila, jsem slyšela poznámky typu: „Vy jste si prý udělala ráno ještě výlet do Prahy.“ „A vidíte, taky to šlo rodit u nás.“ „A teď můžete srovnávat, kdybyste rodila potřetí, v Praze nebo u nás?“ Ten den mi to docela vadilo, ale chápu jejich rozhořčení, neboť ani já netušila, že mě ve 40+6 pošlou domů a nechápala jsem to.

Nyní je už Andulce skoro 5 měsíců a je to moje zlatíčko, je moc hodná a starší sestřička je na ni taky moc hodná.

Všem doktorům a sestřičkám v Kadani na porodnici bych touto cestou chtěla poděkovat za péči a za krásnou moji holčičku. A hlavně i porodním asistentkám, po porodu jsem byla dost malátná a omdlévala jsem. Všude mě doprovodily, pomohly, posadily, děkuji.

Takže se mějte krásně a porodům zdar:-)