Jak jsem nevěděla, že rodím

Den jako každý jiný, jen mě začala nějak pálit žáha. Ale co, prý je to běžné a koneckonců mám ještě měsíc čas. Posedáváme s kámoškou na místní zahrádce, ona svírá v ruce svou nedávno narozenou dcerku, zatímco já s bubnem, který mi už opravdu překáží, jen tiše taju při pohledu na něco tak nádherného a tajně si přeju, abych už své miminko měla taky brzo u sebe.

,,Jen buď ráda, že jsi ještě těhotná, užívej si posledního volna, pak už si ani neuprdneš," vytrhla mne ze snění Ilona.

Jí se to řekne, poslední měsíce nespím, je mi zle víc než na začátku těhotenství, jsem nevrlá, nervní a už mě to vážně nebaví.

,,Tadeášku, tak už pojď ven, Jůlinka se na tebe těší," povídá kámoška dcerce. Dopíjím decku červeného (ano, čtete správně - nepatřím mezi hysterky, které v těhotenství pomalu ani nevycházejí z domu) a snažím se přemluvit své kosatčí tělo k pohybu směr domov.

Po hodině hledání správné polohy konečně spokojeně usínám. Ve 3 ráno mě budí divné bolení břicha, jako při mentruaci, ale tyto bolesti jsem měla celé těhotenství, tak to teď v 8. měsíci nějak neřeším. Nad ránem už vnímám bolesti trošku pravidelné, ale horká sprcha mi pomáhá hezky rychle na ně zapomenout. Ráno mám beztak kontrolu kvůli tlaku, tak se zmíním.

V ordinaci se doktorovi nějak nelíbím, teda nelíbí se mu můj tlak 180/110, navíc jsem prý otevřená na 3 prsty, tak jdu pro jistotu do porodnice, kdyby se tlak zhoršil. Ale na porod to dle mého doktora nevypadá, nic mě nebolí, cítím se jako každý jiný den.

Cestou se ještě stavím na oběd, vím, jak to v porodnicích bývá s jídlem, nehodlám být o hladu.
,,Mám ti vzít i tašku k porodu?" ptá se přítel.
,,Ses zbláznil? A k čemu prosím tě."
V porodnici si mě kvůli tlaku nechají přes noc, tak se přítel vrátil alespoň pro pyžamo. Je večer, nic mě nebolí, tlak se uklidnil a já usínám.

Budíček v 6 je sice nemilý, ale vždyť jdu po vizitě beztak domů, tak to dospím.
,,Nic vás nebolí? Spala jste dobře?"
,,Jako by mě do vody hodili."
,,Tak to půjdete domů, jen si skočte na vyšetřovnu."

Sbalím si věci, zavolám domů, že se nic neděje a ať už mi chystají pořádné kafe - stejně už neusnu.

,,Vždyť vy máte třičtvrtě porodu za sebou, jste otevřená na ,,7", tak to už si půjdete odrodit," zní mi v uších a já jako ve zpomaleném filmu slézám z křesla a jako v tranzu se sunu na pokoj.
,,Ahoj, tak domů nejdu, jdu rodit, přijeď a vem tašku."

Musím říct, že jsem byla doslova mimo, pořád jsem tomu nějak nevěřila, mám pořád měsíc čas, nic mě nebolí, museli se splést!

Ani nevím, jak jsem se ocitla na porodním boxu.

Natočili mi ozvy a proběhly rutinní zákroky. Pořád mě nic nebolelo a já si říkala, že rodit určitě nebudu :) V 9 hodin mi praskli vodu a pak to začalo. Popisovat porod nemá smysl, to se musí zažít. Popravdě mám trochu okno, více by k porodu dodal přítel, ten ho má čerstvě vrytý nejen v paměti, ale i na rukách v podobě odřenin, štípanců a bůhví, co všechno jsem mu způsobila. Byl statečný a moc mi u porodu pomáhal, tiše trpěl se mnou, já už tak tichá nebyla. Nedovedu si představit, že by tam nebyl, byl mi oporou. Ke konci jsem už nevnímala, jen jsem se snažila soustředit se na malého a najednou bylo po všem. Koukla jsem se na hodiny, bylo 11:38. Od první bolesti uběhly 2 a půl hodiny.

Malého hned odnesli na odsátí, ale za chvíli už mi ležel na hrudi.

Bohužel musím říct, že jsem byla zklamaná. Necítila jsem nic. Žádný pocit štěstí, jak mě přesvědčovaly časopisy Maminka, Betynka a podobné /pro mě po tom všem - bláboly/. Prostě nic. Po dvou hodinách na sále mě převezli na oddělení šestinedělí a mně bylo všechno hrozně líto. Nevěděla jsem, co je špatně, vůbec jsem neměla pocit, že porod je zážitek.

Dodnes ten pocit v sobě hledám. Svého syna jsem se učila milovat postupně, učila jsem se vzdávat se věcí, na které jsem byla zvyklá.

Dnes jsou to dva měsíce a dva týdny, svého syna miluji, umřela bych pro něj. Dlouho jsem se nemohla srovnat s pocitem prázdnoty, ale nelituji. Nestydím se za to, že jsem své dítě nemilovala od začátku tak bezhlavě, jako jiné maminky, nestydím se za to, že jsem necítila žádné pocity naplnění a štěstí. Jsem přesvědčena, že vztah dítěte a matky se musí budovat postupně a ne každá se matkou narodila, ne každá svoji roli hraje tak, jak píšou příručky. Překvapilo mě, že je to vlatně běžná a normální věc, nicméně jsem ráda, že dnes už mohu mluvit jinak.

Proč jsem to psala? Jen tak, cítila jsem potřebu :) Však mě znáte. Je mi celkem fuk, jaká diskuze se pod článkem objeví, nenechám si své pocity nikým vzít ani zpochybnit.