Zralost pro školní docházku (Rodič jako diagnostik a terapeut I.)

Jako rodiče řešíme denně konkrétní problémy související s výchovou i vzděláváním dětí. S některými si poradíme bez mrknutí oka, v případě jiných se zdá, že nám rodičovské síly nestačí.

Když naše pochybnosti přesáhnou určitou míru, hledáme pomoc příslušného odborníka přes duši dítěte. Dnes jsou již služby vcelku dostupné a fungují. Dokonce máme i v psychologickém a speciálně pedagogickém poradenství poměrně dobrý výběr. Někde je psycholog přímo ve škole, kam naše dítě chodí, můžeme ale navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, která je v každém okrese, eventuálně klinického psychologa, či psychologa ve speciálně pedagogickém centru apod.

Přes velkou odbornou podporu podstatný díl práce s dítětem vždy zůstane na rodičích a také na dítěti. Mohlo by se zdát, že rodičovská pomoc začíná teprve okamžikem, kdy odborník zjistí a určí, v čem je problém, rozhodne o léčení či doporučí další postup. Rodiče se však angažují trvale, od samého počátku. Jen na malou chvilku dovolí odborníkovi, aby nahlédl a nabídl určitá řešení.

Rodič je první a po celou dobu života dítěte nejvýznamnější diagnostik a terapeut. Odmalička dítěti naslouchá a zároveň hodnotí úroveň jeho rozvoje. Posuzuje, zda konkrétní pláč vyjadřuje, že je miminko počurané, má hlad, nebo se dožaduje přítomnosti dospělého. A pak je podle stanovené „diagnózy“ přebalí, nakrmí, pochová.

V minulosti jsme byli zvyklí, že pouze odborník pro příslušnou oblast může stanovit diagnózu a předepsat léčení a nikdo jiný mu do toho nemá co mluvit. A odborníci nás v tomto přístupu podporovali. Že svým přístupem podporovali i naši malou odpovědnost za vlastní život, je evidentní.

Dalším přímým důsledkem je, že mnozí rodiče dopředu rezignují a neskutečně se podceňují ve své vychovatelské odbornosti. V poradně se jich vždy ptám, kde oni spatřují příčinu potíží dítěte. A oni často odpovídají: My nevíme, jsme tady proto, abychom se to dověděli od vás. Takto odpovídají přesto, že opravdu o svém dítěti vědí velmi mnoho. Neuvědomují si, že právě jejich poznatky mají významnou vypovídací sílu pro stanovení diagnózy.

Získat maximální možné kompetence

Jistě není nutné, abychom odmítali odbornou pomoc. Naopak, nikdo nám nepomůže lépe než kvalifikovaný odborník. Pokud ho správně využijeme. Přijměme však, že my jako rodiče jsme subjekt rozhodování a kterýkoliv odborník není víc než služba. Stejně jsou to v případě výchovy a vzdělávání dětí fakticky rodiče, kteří vykonávají naprostou většinu činností.

Proto pokládám za žádoucí, abychom jako rodiče získali maximální možné kompetence v oblastech, které napomáhají porozumění a pomoci dítěti. Tedy v prvé řadě v medicíně, ale současně i v psychologii a v pedagogice. Domnívám se, že odborníci by měli otevřít své pokladnice, předat rodičům maximum poznatků a podporovat je v tom, že právě oni by měli být odborníci na celé dítě a jeho život. Základní právo a zodpovědnost jsou na straně rodičů, odborníci představují pomocný servis.

Naslouchat informacím od rodičů

V této souvislosti se však sluší uvést jedno varování. Ani velmi vzdělaný a zkušený rodič se nestává odborníkem v dané oblasti a neměl by odborníka nahrazovat. Jakkoli pokládám rodiče za kompetentní, nepokládám za vhodné, když svým dětem bez porady ordinují antibiotika, když je nálepkují diagnózami!

Odborníkům nelze přikázat, aby brali své klienty jako rovnocenné partnery. Každý rozumný odborník však pečlivě naslouchá informacím od rodičů i od dítěte a ty pak následně tvoří podstatnou část jeho diagnostiky. Naslouchat informacím od rodičů není slabost, ale naopak uznání partnerské role rodičů a respekt k diagnostice vycházející ze života, který dítě žije.

Cílem seriálu Rodič jako diagnostik a terapeut, který najdete v každém letošním čísle Děti a my, je nabídnout rodičům potřebné konkrétní diagnostické kompetence v některých otázkách výchovy a vzdělávání dětí.

Diagnostika

je základem každé profese. Obecnější principy jak postupovat při diagnostice platí bez výjimky. Vždy velmi záleží na konkrétních souvislostech, jedinečném kontextu. Proto také v otázkách výchovy a vzdělávání nedáváme jednoduché, vždy platné návody. Stejný projev může být jednou příznak banálního problému, jindy signalizuje závažné onemocnění.

Konkrétní a jednoznačný diagnostický recept bývá úspěšný pouze v některých případech, zatímco poněkud obecnější pravidla dávají mnohem širší šance, že je dobře použijeme i když se změní podmínky. Přesto se vynasnažím, aby alespoň část mých rad byla zcela konkrétní.

V některých případech je obtížné poznat, zda se jedná o poruchu, u jiných vcelku rozpoznáme, že problém existuje, ale obtížné je přijít na příčiny. Dítě v první třídě vynechá občas při psaní nějaké písmenko. Jde o normální vývojovou záležitost (každý občas vynecháme písmenko) nebo o projev specifické poruchy učení? Když si dítě ráno stěžuje, že je bolí břicho, může se blížit zdravotní indispozice, nebo se dítěti jen nechce do školy, anebo tím vyjadřuje zoufalství a strach, protože zase bude šikanováno. Proč tomu tak je, co je příčinou?

Čím víc mezičlánků vstoupí mezi skutečnost a informace pro nás, tím je větší riziko, že výsledná informace se absolutně nepodobá skutečnosti. Věřím, že cítíme rozdíly ve výtkách: Máš roztrhané učebnice. Máš roztrhanou učebnici matematiky a čítanku. Všechno zničíš, jsi nemožný. Paní učitelka říkala, že jsi pořádné čuně. V každém sdělení by mělo být zřetelné a rozpoznatelné, oč jde.

Základní diagnostické metody každého zkušeného praktického psychologa jsou pozorování a rozhovor. A tyto metody mají k dispozici i rodiče.

Konkrétní příklad – zralost pro školní docházku

Chceme-li se rozhodnout, musíme brát v potaz charakteristiky na straně: dítěte, rodiny a základní školy.

Zamýšlíme se nad možnými rizikovými faktory. Ojedinělý zpravidla nebývá dostačující pro to, abychom se rozhodli např. o odkladu školní docházky o jeden rok. U každého dítěte najdeme nějakou drobnost, která není úplně „tiptop“. Máme tedy žádat o odklad školní docházky pro dítě, které špatně vyslovuje „ř“ a nedrží dobře tužku? Patrně ne, ovšem umím si představit okolnosti, za kterých bych i tomuto dítěti doporučil odklad. Jestliže je však jedna okolnost dostatečně silná nebo je rizikových faktorů víc, neměli bychom váhat obrátit se na odborné pracoviště.

Dítě

První údaj pro rozhodování je datum narození dítěte. Je zřejmé, že v předškolním věku má rozdíl několika měsíců podstatně větší význam než u starších dětí. Proto také z hlediska zvládnutí dosavadních vcelku jednotných požadavků školy jsou ohroženější děti, které dosáhnou šesti let v květnu až srpnu před vstupem do školy.

Bereme také v potaz, zda se jedná o kluka či děvče. U chlapců se častěji setkáváme s nějakými problémy ve škole, v průměru mívají horší prospěch, víc potíží se čtením, psaním a s chováním. Proto uzavíráme, že být chlapcem je v našem školství rizikový faktor.

Zvažujeme zdravotní stav dítěte. Bývá často nemocné, vidí dobře, slyší dobře, je přiměřeně somaticky vyspělé? Když se zamýšlíme nad kvalitou zraku a sluchu, nemáme na mysli pouze závažnější problémy, ale i velmi jemné odchylky, které mohou způsobit dítěti ve škole komplikace. Čekají dítě v brzké době náročnější zákroky, pobyt v lázních, v nemocnici? Je dítě z dvojčat, trojčat, bylo nedonošené, mělo nízkou váhu (pod 1,5 kg), utrpělo vážnější úrazy, bylo opakovaně hospitalizované, jde o dítě adoptované či v pěstounské péči se složitým vývojem v prvních letech po narození (např. pobyt v kojeneckém ústavu)?

Jak hodnotíme odolnost dítěte na zátěž? Je pochopitelné, že v některých případech jde o dlouhodobý nebo dokonce setrvalý stav, přesto se můžeme domnívat, že zdravotní stav se v tomto období zlepšuje s věkem, podobně pouhým zráním organismu se zlepšuje odolnost vůči zátěži.

Výkonnost dítěte ve škole těsně souvisí s kvalitou jazykového projevu. Všímáme si, zda dítě patlá (špatně vyslovuje některou hlásku, tolerantnější jsme vůči hláskám r a ř), zadrhává, či má jinou vadu řeči. Zajímáme se, jestli si dokáže hrát se slovy (pozná, zda dvě slova poměrně podobná - např. knyj a knij, jsou stejná či nestejná, dokáže rozložit slovo na slabiky, např. jako když říká rozpočitadlo: Pla-ve mýd-lo na Vl-ta-vě..., dokáže poznat první hlásku ve slově, dokáže vyslovit slova jako paroplavba, suší, sušenky a neříká např. šušenky, palopravba, susí).

Z hlediska školní úspěšnosti je klíčové, jak dítě dokáže vyjádřit to, co umí a jak rozumí paní učitelce či ostatním dětem (pasivní a aktivní slovní zásoba), jak tedy řeč používá v sociálním kontextu.

Z hlediska diagnostiky připravenosti na požadavky základní školy si všímáme rozvoje jemné motoriky, zejména pak té části, která je zodpovědná za psaní, event. kreslení. Drží tužku zhruba tak, jak se u nás tradičně má, tedy ve špetce (ukazováček svrchu, palec a prostředník podpírají tužku zezdola)? Kreslí dostatečně uvolněně? Hodně měkkou tužkou „neryje“? Opomenout bychom neměli ani celkovou obratnost. Dítě které pravidelně vyleje polévku v jídelně, které nezvládne vázat tkaničku, se stane dříve či později středem pozornosti spolužáků i učitelů.

Kresba bývá velmi cenným zdrojem informací. Pokud má dítě příležitost, kreslí rádo a hodně. Všímáme si držení tužky, volnosti kresby, pevnosti vedení čáry. Posuzujeme vyspělost kresby, množství detailů. Kresba může zároveň prozradit leccos o vnitřním světě dítěte, o tom, jak prožívá sociální vztahy, jak vidí samo sebe. Právě u kresby více než jinde platí, že výsledný výtvor bychom měli interpretovat pouze v kontextu dalších údajů z jiných zdrojů.

Velmi důležitá je výdrž a vytrvalost při činnosti. Sledujme, jak dlouho vydrží dítě u činnosti, která je baví a naopak kolik času dokáže věnovat činnosti, která je příliš nezajímá. Měli bychom si odpovědět na otázku, zda se jeho výkon pod vedením dospělého výrazně mění, nebo zůstává zhruba stejný.

Zajímáme se i o psychomotorické tempo, tedy jestli je dítě tzv. pomalé nebo rychlé. Naše dospělé instituce (rodina a škola) pomalé tempo poměrně znervózňuje a pomalost představuje pro dítě nemalou komplikaci. Nejde jen o oblékání, jídlo, ale zejména o chápání, rychlost provedení pokynů apod.

Důležitý je zájem o „učení“. Je dobré, když se dítě těší do školy, to však nestačí. Důvody, pro které se někdy těší, mohou totiž být pro dítě důležité, leč z hlediska dalších měsíců strávených ve škole zcela nepodstatné. Podstatný je zájem o vzdělávání. Jestliže se dítě zajímá o nové poznatky, jestliže je současně schopné a ochotné dělat věci podle přání rodičů. Jestli se zajímá o písmenka, o počítání, jestli se dokonce „samo“ něco naučí, jde o dobrý signál.

Podcenit bychom neměli ani vztahy dítěte k vrstevníkům (ke spolužákům), k dospělým autoritám (k učitelce), ale i k řádu (školnímu řádu). Jak mu trvá, než si zvykne na nové prostředí? Je samozřejmé, že ne všechno můžeme vědět, tak zkusme uvažovat podle analogie. Jak se choval, když začal chodit na zpěv, do kroužku kreslení, když jsme byli na dovolené, když přijedou na návštěvu příbuzní.

Zvážit závažnost příznaků či problémů

patří k nejnáročnějším úkolům diagnostiky. A dokonce i pro odborníka je to částečně sázka do loterie. Jak jsem již uvedl, ve hře je ještě tolik faktorů, o kterých vůbec nic nevíme. Proto je také velmi důležité, aby rodiče akceptovali myšlenku, že rozhodovat se budou v první řadě oni, byť konečný dokument podepíše a rozhodnutí provede ředitel základní školy.

Když jsme se zamýšleli nad dítětem, bylo naprosto zřejmé, že některé potíže na jeho straně mohou výrazně zkomplikovat úspěšnost ve škole. Např. jestliže zjistíme, že dítě nedokáže zatím pracovat samo, ale při dohledu dospělého je jeho výkon slušný, pak musíme zvážit, jestli jsme schopni zajistit podobné podmínky ze strany učitelky i v první třídě. Možná je ve třídě malý počet dětí a víme, že paní učitelka umí a je ochotná pracovat s pracovně méně zralými dětmi. Pak se nebudeme rozpakovat a dítě do školy klidně pustíme. V méně příznivém případě bych doporučil odklad.

Rodiče

by se měli zamyslet i sami nad sebou. Jaké mají očekávání pokud jde o školní výsledky dítěte, jak budou reagovat na případné pětky, jak jsou ochotni se s ním každý den učit? Jsou připraveni snášet, že dítě zapomene úkol, pomůcky, že ztratí ve škole bačkory? Má rodina alespoň takovou stabilitu, která je v dané společnosti obvyklá? Má zajištěno hlídání (pro odpoledne, aby dítě nemuselo být příliš dlouho v družině a pro případ, že bude nemocné, aby se nemusela neúměrně zkracovat doba rekonvalescence)? Má dítě v rodině dost podnětů? Pokud lze odpovědět příznivě na převážnou většinu otázek, není na straně rodiny žádný evidentní rizikový faktor ve vztahu ke vstupu do školy.

Škola

Samostatnou diagnostickou kategorii představují škola a učitel. Naše škola v zásadě stále ještě uplatňuje přístup, podle kterého se dítě musí přizpůsobit požadavkům školy, jenže tyto požadavky nebyly nikdy zveřejněny a nikdy nebyly úplně jednotné. Jakkoli jsme měli dřív jednotné školství, mnozí učitelé stejně postupovali podle vlastních požadavků, norem. Ani dnes není situace jiná - navíc školy postupují podle různých programů, mají různé podmínky pro práci apod. Bohužel stále ještě jen velmi málo tyto informace poskytují rodičům.

Podle jakého programu se ve škole děti vzdělávají? Pokládáme tento program za vyhovující pro naši rodinu a naše dítě? Jak je škola otevřená vůči rodičům? Jak s nimi spolupracuje? Je problém jít se podívat do hodiny? Jak jsou vybavené učebny, jak působí výzdoba, jak škola „voní“? Jaké mají konkrétní zkušenosti rodiče, kteří už ve škole dítě mají?

Kdo bude učit v první třídě? Jaké jsou dosavadní reference, jaké „vysvědčení“ tomuto učiteli vystavili předcházející rodiče a jejich děti? Jak bude velká třída a jaké bude složení dětí? Jaké vzdělávací hodnoty vyučující preferuje? Jak je ochoten tyto představy sdělit? Měli bychom se zajímat, jaké osobnostní charakteristiky má, jaké má názory na základní životní otázky apod. Uvědomuji si, že je to nezvyklé a určitě na takovou věc ani nepomyslíme, jenže svěřujeme učiteli na dost dlouhou dobu jednu z nejcennějších hodnot našeho života.

Pokud zjistíte, že ve více drobných případech některá okolnost může zkomplikovat úspěšnost dítěte ve škole nebo existuje jeden podstatný důvod, měli byste uvažovat o odkladu. Pro odklad není důvod, pokud najdete školu s významným vstřícným a individuálním přístupem k dětem. Nenechte se zviklat, když někdo argumentuje, že si dítě ve škole zvykne, že jako rodiče jsme příliš pohodlní, že dítě příliš chráníme. Velmi často za těmito názory spatřuji neochotu či neschopnost změnit základní školu tak, aby byla přátelská vůči všem dětem na počátku školní docházky. Navíc, jde o vaše dítě a ono spolu s vámi bude řešit problém, když se počátek školní docházky dobře nevyvede. Žádný odborník či dokonce úředník nepřevezme zodpovědnost za vás. Je povinnost rodičů hledat pro dítě nejlepší variantu bez ohledu na to, že odborníci mohou mít názor odlišný.