Jak se rodí na koleji

Bylo červencové sobotní odpoledne a já jsem se jako obvykle v sobotu vydala s dětmi plavat do bazénu. Tentokrát šel s námi i Augusto - vyjímečně - snad měl strach, co kdyby dnes už přece.

Asi po hodině jsem v bazénu dostala slabé pravidelné bolesti. Nepřikládala jsem jim žádnou větší důležitost, protože už během týdne se mi dostavovaly pravidelné bolesti asi dvě hodiny denně a pak zase zmizely. Augusto to bral vážněji než já a pravil, že bychom měli jít domů. A tak když se bolesti přiblížily rytmu deseti minut a už stejně byl čas jít na večeři, pakovali jsme se domů.

Přišli jsme asi v sedm hodin. Během večeře se objevila Íman (Němko-Íránka), jedna ze spolustudentek-matek, které mě v posledních dnech “kontrolovaly”, protože věděly, že jsem na řadě, a ptala se, jak se mi daří. Pak se na mě pořádně podívala a povídá:

“Že už máš bolesti, viď, je to na tobě vidět.”Trochu jsem se zastyděla. “No tak zavolej už tu porodní asistentku!” “Ještě je čas, až dojíme a dáme děti spát,” vymlouvala jsem se, ale začínalo mi být jasné, že se dnes už asi narodí.

Na Íman bylo znát, jak je nervózní. “Já teď nemůžu jít jen tak domů, když je to tady u tebe tak napínavé. Nemohla bych tady zůstat?” téměř prosila. Přikývla jsem. “Aspoň mi natočíš porod, když Coni, co mi to slíbila, je v Mnichově.” “Dobře. Ale teď už zavolej tu asistentku.” A pustila se iniciativně do umývání nádobí.

Asi v devět hodin jsme zavolali porodní asistentku - Petru. Znali jsme se už dávno - z prvních dvou porodů a z několika návštěv v těhotenství. Petra pracuje jako porodní asistentka na volné noze, pořádá kurzy v těhotenství, cvičení po porodu, dělá domácí porody a přichází denně do rodiny dívat se na miminko a na matku do prvních deseti dnů života dítěte.

Petra tu byla za čtvrt hodiny. Malým elektronickým aparátem si poslechla ozvy dítěte, sáhla si, nakolik je děložní čípek už otevřený, vybalila svoje nádobíčko a pak si sedla a povídalo se.

O porodech, o dětech, dnes a dřív, s Íman, s Augustem, v rámci možností i se mnou. Při bolestech mi už ale nebylo do řeči a vnímala jsem, že mi sezení v křesle začíná vadit.

Íman začala po chvilkách točit. Augusto to chodil kontrolovat na video k sousedům, a tak se ti dověděli, co se u nás dějě. Za chvíli přišla Anne i s manželem a už byla naše kuchyňka plná. Anne znala Petru ze svého porodu - Petra ji navštěvovala oněch deset zmíněných dní po porodu. Anne prosila, jestli bychom ji mohli zavolat na vlastní porod. Souhlasila jsem. Nechala nám babyfon coby telefon.

Když odešli, bylo něco kolem půl jedenácté. To už začaly být bolesti dost nepříjemné, nemohla jsem sedět, šla jsem za Augustem, který byl ve vedlejší místnosti, jestli by mohl přijít, že už ho potřebuji. Převlékal se právě do “porodního” - tzn. do nějakých džín, na kterých moc nezáleželo, kdyby prý měly být od krve. Jeho starost se ukázala později jako neopodstatněná.

V kuchyni jsme zaujali pozici jako pár tančící ploužák. Nijak jsme se předtím nedomlouvali, jak to budem dělat, ani jsme nechodili spolu na žádný kurz, ani Petra nás nijak nenavigovala. Kromě toho, že si občas poslechla ozvy srdíčka dítěte a pochválila mě za moje křičení, byla až k vlastnímu porodu divákem. Tuto pozici jsme praktikovali už při druhém porodu a i tenkrát tak nějak vyplynula ze situace, z toho, jak a co jsem cítila, a Augusto se přizpůsobil.

Držela jsem se Augusta kolem krku, trochu na něm visela, on mě držel kolem pasu a občas mi olejem masíroval bederní páteř. Hrozně mi vyhovovalo mít s Augustem tak těsný fyzický kontakt a moci mu při bolestech “předat” resp. dát mu pocítit tu energii, která se mnou cvičí. To jsem ho vždycky moc k sobě mačkala a křičela. Se stupňujícími se bolestmi si nechal od někoho přinést dvě pleny a snažil si je dát pod košili na rameno. Později mi vysvětloval, že měl strach, abych se mu z těch bolestí nezakousla do ramene.

Při bolestech jsem už svoje okolí nevnímala, ale když pominuly, byla jsem dvě tři minuty schopná normálně komunikovat. Každou novou přicházející bolest jsem vnímala tak, že nám jde práce dobře od ruky, my musíme jen “durch”.

V jedné pauze někdo zaklepal a vešla Korejka Mi a vedla s sebou ještě jednu Japonku. Prý kdyby se naše děti probudily, aby se o ně měl kdo postarat. A kromě toho ta Japonka porodila čtyři děti - tak prý kdyby něco.

Zase se přihlásila další bolest. Augusto se právě zaobíral fotoaparátem a nebyl k dispozici, tak povídám Mi: “Když už jsi tady, tak mě teď podrž.” Chytila jsem ji a ona mě, mačkala jsem ji a křičela, až to přestalo. Podle jejího obličeje na videu se zdá, že jí to bolelo málem víc než mě.

Během dalších bolestí, kdy jsem vydatně řvala, ke mně doléhalo fandění Mi jako: “Johanko, to zvládneš! Už to brzo bude! Ano!” Stála tam v rohu se zaťatými pěstmi a brečela, až jsme se s Augustem v pauzách museli smát a chlácholit ji.

Když začaly tlačící bolesti, zavolali jsme babyfonem Anne. Přispěla k řadě soustředěných a tiše fandících diváků.

A bylo asi pět minut před vlastním porodem, když zase někdo zaklepal a ve dveřích se objevila Coni, která měla původně filmovat, ale odjela do Mnichova a teď se vrátila, a šla se prostě podívat, jak se věci u nás mají a náhodou se trefila časově přesně. Jen jsem ji stačila poprosit o trochu vody k pití - měla jsem ohromnou žízeň - a už se zase jelo na ostro. Ještě dvě bolesti a miminko vyklouzlo najednou celé ven. V tu chvíli jsem vnímala překvapení, obrovskou úlevu a moje dýchání najednou zchaotičtělo - měla jsem v břiše více místa na dýchání. Zároveň ten dav v rohu kuchyně začal být vzrušený, něco si tam povídaly zcela jiným tónem než před tím.

Petra mě navigovala na připravenou postel v kuchyni, na kterou jsem si mileráda lehla a konečně si mohla odpočinout. Miminko - ještě na šňůře a ulepené - jsem dostala na břicho. Petra ho přikryla ručníkem, jen černá hlavička mu koukala. Pamatuji si, jak díky tomu, že bylo celé takové ulepené, mi pořád z toho břicha někam klouzalo, a když mi Petra řekla, abych si sáhla, co mám - jestli chlapečka nebo holčičku- nebyla jsem toho schopná. Nakonec mi řekla, že je to holčička. Myslím, že mi to v ten moment bylo docela jedno. Pak se chvíli čekalo, až dotepe pupeční šňůra, aby se přestřihla. To byl úkol pro Augusta.

Někdy mezi tím jsem si holčičku dala k prsu a stalo se to, co mě vždycky fascinovalo. Tohle mrně, co vypadá, že ještě vůbec nic neumí, začalo sát.

Po nějaké chvíli Petra trochu zatáhla za pupeční šňůru, trochu to ještě zabolelo a porodila se placenta. Tu musela Petra pořádně prohlédnout, jestli je v pořádku a celá. Pak jsme ji dali do mrazáku a později putovala do Mnichova k mé kamarádce do zahrady zakopat pod hrušku.

Ačkoliv jsem během porodu tolik křičela, až jsem byla druhý den ochraptělá, naše dvě děti ve vedlejším pokoji, který sousedí s kuchyní, se vůbec neprobudily. Tak jsme, když už se holčička narodila, vzbudili toho staršího, aby se na ni čerstvou aspoň podíval.

Holčičku Petra vyšetřila na mém břiše a vedle mě na posteli. Tam ji také utřela, změřila krejčovským metrem a zvážila zabalenou v pleně s ušima vytahovací váhou, kterou se váží třeba jablka na ulici na prodej. Nekoupala ji. Holčička se koupala až desátý den, když jí odpadl zbytek pupíčku, a to byste koukali, jak i přesto voněla. Oblečenou si ji pak ještě všichni pochovali. Mi, která celý porod tak intenzivně emocionálně prožívala, řekla před odchodem: “Tak teď, když si dokážu představit porod doma, dokážu si i představit, že by se Severní a Jižní Korea mohly spojit!”

A pak se všichni pomalu se rozešli do svých bytečků.

Petra vyplnila formuláře, zjistila, že holčička ještě nemá jméno /a neměla ho ještě tři neděle/, sbalila si svoje věci a řekla, že přijde “dnes večer”, protože mezitím už bylo po půlnoci. A my jsme mohli jít spát. Usínala jsem šťastná - s pocitem dobře vykonané práce a hluboké smysluplnosti.

Kde a kdy se tohle událo?

V bavorském univerzitním studentském internátu v létě 1997.

Porod doma proplácí v Bavorsku zdravotní pojišťovna, porodní asistentky si někdy účtují peníze za pohotovost. Na recept si budoucí rodička v lékárně vyzvedne potřebný materiál a léky, které potřebuje porodní asistentka a rodička k porodu doma.

Rodit doma lze pouze tehdy, pokud budoucí rodička splňuje určité podmínky - např. žádné zdravotní potíže a očividné problémy v těhotenství, nekuřačka, porod jednoho dítěte, správná poloha, porod ne příliš brzy a ne příliš pozdě, atd.

Nastanou-li problémy s porodem doma, rodička se transportuje do porodnice.

Kdyby někdo rád viděl video nebo fotografie z mých dvou porodů doma, ráda mu je ukážu.