Putování medových perníčků

Čerstvě nabytá zkušenost ale nahlodala můj zásadový postoj ke kolektivní vině právě ve světle toho, že do medových perníčků nám tentokrát bylo upřeno zakousnout byť i jediný zub z naší poměrně zubaté rodiny. Proč se tak stalo, zůstává zahaleno hlubokým tajemstvím. Kdy a jak se tak stalo, na to se nám společným úsilím a geniální dedukcí podařilo nalézt přijatelnou odpověď.

Putování medových perníčků událo se takto: Vojtěch, náš nejstarší syn, čerstvě patnáctiletý, ve kterém se už před lety probudil vztah k umění pekařskému, začal v dostatečném předstihu už v době adventní péct vánoční cukroví a začal obřadně právě medovými perníčky. Recept na tuto dobrotu je poměrně jednoduchý a lehce proveditelný, výsledek téměř jistý i pro amatérského pečouna (osoba oddávající se pečení, pozn. autora) a proto jej nabízím i široké čtenářské obci.

Postup: 1 kg hnědého cukru. 0,7 l medu (i pampeliškového), 1/2 l vody => rozvařit na sirup, do toho utopit jednu zavařeninu (kyselou) a když to vše klokotá, vraz do toho 1 a 1/2 kg hladké mouky, vše míchej a provař. Je to trošku jak odpalované těsto. Do zchladlé (ne studené) hmoty zašlehej 1/4 l oleje, vraz do toho 4 vejce a nechej vychladnout - nejlépe do rána. Ráno, jen co ospalá očka protřeš, vyklop hmotu na vál a zpracuj s 1/2 kg hl. mouky, 1 práškem do perníku, 4 čaj. lžičky jedlé sody, 1 pol. lžíce skořice, 1/2 čaj. lžičky v hmoždíři vlastnoručně utlučeného badyánu. Dále můžeš přidat cokoli, co lahodí tvé chuti - rozinky, oříšky, ořechy, sušené švestky - vše přisypávej plnými hrstmi. Pak vyválej na 1 cm výšky a vykrájej libovolné tvary. Klaď na vymazaný plech (modernisti zvolí pečicí papír), potři rozkloktaným vejcetem a ozdob mandličkou předem spařenou a sloupnutou. Ihned peč v troubě vyhřáté na 200°C a to přesně 8 minut (480 sekund). Budeš-li péci déle, budeš mít až do důchodu co strouhat na krupici. Zdá-li se ti to málo propečené, zvyš drobátko teplotu trouby. Dozlatova vypečené perníčky vlož do kastrolu, přikryj dobře pokličkou co ochranou proti zhoubné sublimaci a ulož na chladném a mírně vlhkém místě. Až nadejde příhodný čas zkrmování, přeji dobrou chuť!

Tímto postupem nashromáždil Vojtěch několik plechů medových perníčků, které postupně ukládal do malého prádelního hrnce a malý prádelní hrnec ukládal do chladu předsíně. Protože ale přibývaly další druhy cukroví, které bylo také třeba postupně ukládat do malého prádelního hrnce a malý prádelní hrnec ukládat do chladu předsíně, přesypal Vojtík medové perníčky z malého prádelního hrnce do velké igelitové tašky. Tento přesypací proces probíhal v kuchyni a velkou tašku i malý hrnec odložil na okamžik na podlahu vedle ledničky.

V této chvíli musím v krátkosti přerušit přímočarý tok svého vyprávění a použít tzv. Cimrmanův krok stranou, abych vrhnul více světla do děje a čtenář tak pochopil běh událostí, jež pak logicky následovaly. Jako početná rodina produkujeme i přes pečlivé třídění značné množství odpadků. Jejich odkládání a následný transport s uložením, probíhá u nás také formou jakéhosi domácího rituálu. Do odpadkového koše vedle ledničky se vloží velká igelitová taška a tam postupně putuje vše, co se už jinak nedá v domácnosti zhodnotit. Když je nádoba plná, ten, kdo ji poslední naplnil po až okraj, musí ji i vyprázdnit. To se děje tím způsobem, že se plná igelitová taška s odpadky vyjme z koše, zaváže a položí vedle koše. Ten, kdo právě jde na předsíň, vezme zavázanou igelitovou tašku s odpadky a položí ji k venkovním dveřím. Kdo pak odchází ven, ví, že má vzít zavázanou igelitovou tašku a dát ji do kufru auta. Já pak, když vidím v kufru auta zavázanou igelitovou tašku, je to pro mě signál, že má být odvezena a umístěna bezodkladně do kontejneru. Tento proces se u nás nazývá koloběhem zavázané igelitové tašky a je všem členům rodiny systematicky vštěpován do paměti strážkyní domácího krbu.

Když teď udělám ještě jednou Cimrmanův krok stranou, tentokrát zase zpátky do linie příběhu o putování medových perníčků a pokusím se aplikovat koloběh zavázané igelitové tašky s odpadky na naše záhadně zmizelé cukroví, odhaluje nám rekonstrukce složitého a neuvěřitelného případu asi toto: Vojtěch bona fide - v dobré víře, že pomáhá správné věci, vyprázdnil obsah malého prádelního hrnce do velké igelitové tašky, kam tímto umístil několik kilogramů medových perníčků a tašku na chvíli ponechal vedle odpadkového koše. Když pečlivá manželka viděla vedle odpadkového koše plnou igelitovou tašku, automaticky ji zavázala. Některé z dětí, poučené o igelitové tašce na trase kuchyň - předsíň, ji přemístilo ke dveřím ven a další dítě přebralo štafetu a odneslo velkou, hnusně těžkou igelitovou tašku do kufru auta.

Ránu z milosti jsem nakonec této tašce zasadil já. Znám dobře své povinnosti, vzal jsem proto tašku na její poslední cestu a nevěda, co vzácného se skrývá v jejím nitru, hodil jsem ji chladně do kontejneru mezi další, nevábně vyhlížející a nevábně vonící zavázané igelitové tašky a pečlivě za ní zavřel víko. Navždy. Navždy pro nás nešťastníky, kteří mají kouzlo Vánoc těsně spjaté s vůní medových perníčků, co se na jazyku něžně rozplývají a romanticky voní dálkami orientálního koření.

To vše nám bylo odepřeno díky perfektně koordinované a dlouho nacvičované kolektivní spolupráci mnoha párů našich rukou. Lze říci, že jsme se na tomto činu podíleli vpravdě rukou společnou a nerozdílnou, což jistě neutěší ani neutiší touhu po ztracených medových perníčcích, ale alespoň člověka nedožene k drásavým výčitkám typu: "to Ty!", protože tentokrát jsme vytouženou dobrotu odtrhávali od úst jeden druhému postupně a promyšleně.

Jedinou světlou a hřejivou nadějí nám snad může být vědomí, že tak jak pečlivě třídíme odpadky v koši my, třídí je v kontejneru i bezdomovci. Chápu a umím si představit jejich spravedlivé rozhořčení, když najdou v odpadcích bezcitně vyhozenou tašku plnou voňavého cukroví a ani se jim nedivím. Sám musím v údivu kroutit hlavou nad těmi podivnými lidmi, kteří dokážou o Vánocích takhle nepochopitelně zacházet s medovými perníčky.