Porod jako orgasmus

Film se u nás poprvé promítal zjara v rámci Světového týdne respektu k porodu a znovu v říjnu v souvislosti s vyhlášením petice Za zlepšení služeb v českém porodnictví a za péči přátelskou a bezpečnou pro matku a dítě. V pražském kině Perštýn bylo plno. Kromě aktivistek hnutí za přirozené porody jsem zaznamenala několik žen v pokročilém stupni těhotenství, většinou doprovázených svými partnery, mladé dívky jednotlivě i v menších skupinkách a zhruba třetinu sálu obsadily studentky zdravotní školy.

Projekt, který vznikal pět let, ukazuje dvojice z různých zemí (USA, Brazílie, Rakousko, Austrálie, Nový Zéland aj.), které se přihlásily autorům filmu, že jsou ochotny podělit se o chvíle kolem narození potomka. Sledujeme, jak se s pomocí porodních asistentek na porod připravovaly, a pak kamera citlivě přibližuje průběh jednotlivých porodních dob. Dostávají prostor lékaři a lékařky - gynekologové, porodníci i neonatologové, psychologové, porodní asistentky, duly.

Většina porodů, které film představil, proběhla doma. Podle slov režisérky, osobně přítomné na projekci, však nejde o propagaci domácích porodů, ale o přesvědčování porodníků, že u zdravých žen je potřeba vrátit se k přirozenému průběhu porodu. A ten je, jak uvedl ve filmu jeden z lékařů, i v Americe menšinovým jevem. „Zajímavé je, že v USA se 90 procent císařských řezů, včetně těch, které jsou označeny jako akutní, uskuteční od pondělí do pátku,“ poznamenal. Porod lze oddálit, vyvolat, urychlit. Nejsou-li po dvanácti hodinách porodní cesty otevřené, užití skalpelu se zdá jako logické řešení.

Jedna z rodiček, mohli jsme ji sledovat na porodním sále napojenou na monitor, se svěřila, že porodu nerozumí, ve všem dá na radu lékaře, protože medicínu sama přeci nestudovala. Při vší úctě k medicíně, díky níž lze udržet rizikové těhotenství a zachránit předčasně narozené děti, z úst zdravé ženy to zní smutně. Ta naprostá rezignace na sílu vlastního ženství, nedůvěra v přirozené signály svého těla, ve schopnost přivést na svět své dítě… Porod je součástí ženské sexuality, jenže jakmile se dostal do nemocnic, přestalo se o tom mluvit, zaznělo také. Film se snaží představit těhotenství a porod jako normální pokračování láskyplného vztahu a početí - zatímco v povědomí moderního civilizovaného člověka se, zdá se mi, občas stává jen jakousi nepříjemnou, nutnou epizodou, kterou je třeba podstoupit, chceme-li vytvořit rodinu. Jedna z lékařek vysvětlovala, že hormony, které se v průběhu porodu v těle rodičky aktivují, se podobají těm, které se uvolňují při orgasmu. Jejich postupnou aktivaci řídí mozek na základě signálů přicházejících z bolestí při kontrakcích. Způsobují postupné otevírání porodních cest i částečnou změnu vědomí rodičky, nakonec i pocity štěstí. Proto zastánci přirozených porodů v běžných, nekomplikovaných případech odmítají epidurální analgezii, která na jedné straně bolest tlumí, na druhé brzdí na ni navazující přirozené fyziologické reakce. Jenže pokud je žena v nemocnici a nevyužije epidurál, vypadá prý zatím tak trochu jako podivín, který stráví celý den v cukrárně a vytrvale odmítá vzít do pusy jediný bonbón.

Bolestem není třeba vzdorovat a překonávat je. Je potřeba jimi projít, chápat je jako přátelský signál ohlašující příchod dítěte - to je jedno z poselství předporodních kurzů, jimiž mnohé z partnerských dvojic prošly. Žena si musí najít svou polohu, svůj rytmus, své zvuky. Pomáhá jí objetí, doteky, masáž beder prováděná partnerem. „Při kontrakcích jsem musela křičet - ne kvůli bolesti, prostě mi to přinášelo uspokojení,“ říkala jedna z žen.

Samotný porod provázelo tlumené světlo, rodičky měly u sebe kromě porodní asistentky a partnera často i blízké ženy - matku, sestru, přítelkyni. Jednomu miminku, jen co ho přiložili matce na prsa, otřeli a zabalili, babička polohlasem zpívala maorské písně svých předků.

Žena, která si věří, že dokáže přivést na svět své dítě, která může projevit v průběhu porodu své pocity a přání a je respektovaná, má mnohem víc sebedůvěry nejen při výchově dítěte, ale i v dalších oblastech života. Když se zdravá žena plně odevzdá do rukou lékařů, může následně trpět pocity nedostačivosti, strachem z neschopnosti samostatně zvládnout obtížnější úkoly, tvrdila jedna z amerických psycholožek.

Když se po projekci rozsvítilo, budoucí rodičky vypadaly velmi klidně, jejich partneři trochu dojatě. Některé studentky zdravotní školy se tvářily zaraženě, jiné lehce nespokojeně brumlaly, asi jako děti, které se dozvědí, že Ježíšek ve skutečnosti není. A já jsem si říkala, že tu petici asi podepíšu taky. (Mimochodem, žádná z žen, která si mohla spontánně vybrat polohu, nerodila vleže s nohama vzhůru.)