Jak se rodí v Irsku

Byla jsem prvorodička (21 let), takže jsem neměla ani páru o tom, co mě čeká. Ale věděla jsem, že mě čekají různé prohlídky, jestli je mimi v pořádku atd atd. V Irsku jsem za celé těhotenství byla 3 x na ultrazvuku, na který jsem čekala několikahodinové řady. O cvičení pro nastávající matky jsem si mohla nechat jen zdát, tady to neexistuje. Tady je to přirozeně: jsi matka, tak máš pudy a když ne, poraď si jak umíš, však ono to nějak dopadne. Takový mám z toho pocit.

Tak tedy nastal náš velký den a mmě v 22 hodin večer praskla voda, zavolali jsme si taxi a i s připravenými kufry jeli do porodnice. Uvedli nás do čekárny a následně do kabinky, kde sledují rytmus srdce a pohybu dítěte. Asi po hodině lezení a sledování děťátka za mnou přišla sestra, která mi oznámila, že mi voda nepraskla a ať jedu domů. Já jsem ji řekla, že mi voda praskla, sedačka pode mnou byla celá mokrá, tekutina byla čirá. Můj argument vůbec nebrala na vědomí. A trvala si na svém. Po cestě taxiken zpět domů jsem začala cítit stahy, asi jsem jedna z malá, která měla stahy co 3 minuty od 23:30 až do rána. Přijela jsem domů, lehla jsem si do postele a myslela na to, že mi sestra řekla, že se vlastně nic neděje, tak jsem se pokoušela usnout, ale marně. Bolesti byly silnější a silnější. Tak tedy jako v Kocourkově jsme znovu zavolali taxi a jeli do porodnice. Tentokrát nás uvedla příjemná sestra, přiložila na břicho pásy k přenosu zvuku srdíčka děťátka a odešla. Předtím mi ještě řekla, ať piju hodně vody. To byla veškerá péče až do 6 hodin ráno, než mě vzali na sál. Z knížek jsem se dočetla, že prospívá, když se při bolestech chodí, aby miminkjo zaujalo dobrou pozici pro porod. Tak jsem chodila a pila vodu, kterou jsem vzápětí vyzvracela. Bylo to jako kolotoč. Napít a ven, napít a ven.

V 6 ráno pro mě přišla sestra, že jdeme na sál. Tak jsme se ocitli v přízemí budovy, nic moc útulného, ale vybavení špičkové. Teda pokud doktoři nemají žádné znalosti, aspoň že to vybavení mají.... Mohla jsem si vybrat druh umrtvení jaký chci, vzhledem k tomu, že jsem byla prvorodička a stahy mi připadaly jako bolest, která se nedá vydržet, rozhodla jsem se pro epidural. Přišel indický doktor ve špinavém plášti, špatně mluvící anglicky, píchl mi injekci do páteře a odešel. Ani po půl hodině jsem necitila žádnou úlevu. Řekla jsem tedy velmi milé a příjemné porodní asistentce, že necítím žádnou úlevu, zavolala tedy znovu doktora, který mi píchl injekci znovu a ta už konečně zabrala.

V 11:47 přišla na svět naše krásná holčička, naprosto zdravá a čilá. Bylo to pro nás veliké překvapení, čekali jsme totiž chlapečka, takže i s výběrem jména jsme měli hned po porodu dilema. Dcerka hned z dělohy putovala na mou hruď, kde zůstala až do doby, než jsem sestře svolila ji zvážit a obléct. Vše proběhlo v pořádku, sestra i s porodní asistentkou nám přinesly snídani, odešly a nechaly malou rodinku poprvé o samotě. Byly to nejkrásnější chvíle mého života. Po příchodu porodní asistentky jsme učili dcerku Mishell pít z prsu. Po krátkém, ale úspěšném kojení nás odvezli na pokoj, kde přišla sestra z oddělení a řekla mi, že dítě nemám moc oblékat a kdybych něco potřebovala, mám si zazvonit. Přišlo první samostatné kojení a malá se neuměla přisát, proto jsem zazvonila na sestru. Dítě mělo na sobě dupačky, čepičku a bylo v peřince. Sestra mi řekla, ať dítě svléknu a ať už ho nedávám do peřinky, dítě kterému je teplo nechce pít!! Večer pak přišli Mishell změřit hladinu cukru. Píchli ji do paty asi 3 x, než zjistili, že jim ten přístroj nefunguje. Počtvrté už se jim to s jiným přístrojem podařilo. Opravdu nepříjemné. Od té doby už jsem na sestru nikdy nezazvonila, malou jsem zabalila do peřinky a držela jsem ji v teple. Věřte tomu nebo ne, ale od té doby se ani žádná že sester nepřišla podívat, jak se má miminko. Pokoje obcházely jen kuchařky s jídlem. Naštěstí otcové miminek mají otevřené dveře non stop, takže kdykoli jsem chtěla, mohl u mě přítel být. To ovšem neplatilo pro ostatní příbuzné. Čtvrtý den po porodu jsem si přála, ať už jdeme domů a pustili nás i bez toho, že mi ani neukázali jak koupat miminko atd.atd.

Nesmím zapomenout ani na to, že Mishell má 9 měsíců a kromě rutinních očkování byla jen jednou pozvána k doktorce na kontrolu. Nemluvě o tom, že když měla Mishell 3 týdny, po celém těle zčervenala a loupala se ji kůže, nevěděla jsem, co se děje, proto jsem navštívila doktorku, která se na ní pouhým okem podívala, malé šel vidět jen obličej, protože byla oblečená. Možná podle očí paní doktorka poznala, že to nic není a doporučila mi mastičku a slíbila, že se to do pár dnů zlepší. Nezlepšilo se to ani za pár dnů ani za týden, tak jsem šla za paní doktorkou znovu, ona mě opět utvrdila v tom, že tohle je naprosto normální u miminek, ať dál používám mastičku,kterou mi napsala. Dceřin stav se nelepšil ani po měsíci, tak jsem si teda plná vzteku koupila letenku do Češka, šla za kožním, ten si ji samozřejmě prohlídl po celém těle a dal mi jasnou odpověď. Je to atopicky ekzém ve stadiu, který jsem za svou kariéru ještě neviděl. Pan kožní měl okolo 50 let. Mishell měla barvu jako červená paprika po celém těle. Nemluvím o tom, že z oblečení, které měla na sobě, jsem ji vyklepávala šupiny kůže. Pan kožní ji nasadil silné hormonové masti na dobu nezbytně nutnou a pak hormony zmírnil. Po 6 týdnech byla má dcera úplně jiné miminko, z uplakané holčičky bez nálady se stalo radostně miminko. Teď už stav kůže udržujeme jen preventivními krémy.

Kdybych někdy věděla, co mě v Irsku čeká, nikdy bych tady své dítě na svět nepřivedla. Ale každopádně jsem vděčná za to, že mám krásnou, zdravou a radostnou holčičku. Dělá nám radost.