Jak jsem rodila v Lucembursku

Můj gynekolog byl velmi milý a bylo na něm poznat, že pro něj nejsem jen další pacientka, že mu opravdu záleží na tom, aby celý cyklus proběhl tak, aby se co nejvíce zvýšila pravděpodobnost otěhotnění. Rizika hormonální léčby neplodnosti mi vysvětlil, měla jsem k němu důvěru.

Měli jsme štěstí a hned první cyklus se "zadařilo". 12 dní po uměle spuštěné ovulaci se mi udělalo špatně, břicho se mi nafouklo a nemohla jsem popadnout dech. Takové věci se samozřejmě nejradši stávají o víkendu. Byla neděle po obědě. Manžel zatelefonoval na kliniku, se kterou měl můj gynekolog smlouvu, vysvětlil jim mou situaci a požádal, zda bychom mohli přijet.

Paní na recepci nám řekla, ať přijedeme a hned kontaktovala našeho gynekologa na jeho privátní tel. číslo. Když jsme na kliniku dorazili, můj lékař tam už byl a hned mne zavedl na jeden z vyšetřovacích sálů, kde mi udělal abdominální ultrazvuk. Potvrdilo se, co už jsem sama tušila, vyvinula se u mne takzvaná overstimulace - reakce vaječníků na hormony v injekcích.

Sice to nebylo moc příjemné, na druhou stranu to ale znamenalo, že jsem otěhotněla, protože tento "vedlejší účinek" se téměř vždy vyvine jen u žen, které při daném hormonálně popohnaném cyklu otěhotněly.

Lékař mi řekl, že mám dvě možnosti, nechat si laparoskopicky odsát cysty z břišní dutiny a tím ulevit bolesti nebo to "překousnout" a počkat, až se tekutina v cystách sama vstřebá, což trvá asi měsíc.

Při laparoskopické operaci samozřejmě existuje riziko pro ještě čerstvé těhotenství. Lékař mne nechal hospitalizovat a odebrat krev na HCG. Měla jsem čas si rozmyslet, co podnikneme. Druhý den ráno mne můj lékař navštívil na pokoji, s velkým úsměvem mi sdělil výsledek krevního testu - byl pozitivní. Já jsem se rozzářila štěstím, teď jsem to měla potvrzené. I on se usmíval od ucha k uchu. Řekla jsem mu, že chci zkusit vydržet bez operace, protože teď, když jsem věděla 100% že jsem konečně těhotná, po 17 měsících snažení, tak jsem nechtěla riskovat, že o těhotenství přijdu. On s tím souhlasil, a nechal si mne na klinice týden na pozorování.

Sestřičky se o mne vzorně staraly a já strávila většinu času sněním o tom, jak za 9 měsíců budu ve stejně budově, ale o patro výš, na porodnickém oddělení.

Po návratu z nemocnice domů jsem musela polehávat, nic moc nedělat, aby mi cysty nepraskly. Do práce jsem nechodila, manžel zastal domácí práce, takže jsem byla v pohodě a těšila se na první ultrazvuk.

Ten proběhl v 6. týdnu těhotenství v ordinaci mého lékaře transvaginalní sondou za přítomnosti mého manžela. Byla jsem zvědavá, co uvidíme. Na obrazovce se objevila 2 embrya. Jedno větší než druhé. "Vypadá to, že původně se uchytila dvě oplodněná vajíčka, ale správně se vyvíjí pouze jedno", řekl můj lékař s poukazem na to, že druhé embryo bylo menší a neodpovídalo velikostí délce těhotenství.

Při druhém ultrazvuku v 8. týdnu se to potvrdilo - jedno embryo se vesele vyvíjelo a tentokrát byl vidět tlukot srdíčka, druhé embryo bylo sotva poznat, už se začala tkáň vstřebávat.

Teď už jsem mohla chodit na kontrolu po 4 týdnech, pokaždé mi byla zkontrolována moč, sestřička mne zvážila a odebrala krev. Při každé kontrole jsem měla ultrazvukové vyšetření v ordinaci.

Na začátku 2. trimestru mi byl nabídnut tripple-test, který jsem si nechala udělat a v 16. týdnu se mě lékař zeptal, jestli budu chtít amniocentézu. Řekla jsem mu, že vzhledem k mému věku (27 let) a normálnímu výsledků tripple testu, amnio nechci riskovat. Lékař souhlasil.

Ve 20. týdnu mne poslal na speciální vývojový ultrazvuk do hlavního města, který dělá specialistka na vývojové vady. Vyšetření trvalo asi 40 minut, změřila snad všechny možné míry na miminku, délku kostí, poloměr ucha (!!!), no koukala jsem, co všechno se u plodů měří. To už jsme věděli, že to bude chlapeček, takže nám to jen potvrdila. Ultrazvuk nám natočila na VHS a ještě vytiskla profil obličeje miminka na památku.

V 6. měsíci těhotenství se u mne díky pravidelným krevním testům projevila nedostatečná funkce štítné žlázy, takže jsem začala brát tabletky Euthyrox. Jinak jsem neměla žádné jiné problémy.

Od 8. měsíce jsem už chodila na kontrolu každý druhý týden, na ultrazuku mi lékař mimo jiné měřil průtok krve pupeční šňůrou, její délku a pozici v děloze a průměr hlavičky miminka. Taky mi změřil vzdálenost stydkých kostí, kvůli odhadu, jak velká hlavička je schopna se tím otvorem protlačit. Říkal, že doufá, že miminko nebude mít nadprůměrnou hlavičku, protože mám rozestup kostí docela úzký (ve srovnání s ostatními ženami). Řekl, že to nemá nic společného s tím, jak široké má žena boky, že z toho se poznat nedá, kolik místa má v porodním "kanálu" na prostup hlavičky.

Mně už se v té době začal náš drobek hlavou pěkně cpát dolů, konečně jsem se mohla pořádně nadechnout a už mi tak netlačil na žaludek, takže i najíst. Jenže asi po týdnu se mně zase začal ten jeho zadeček boulit pod žebry. Ultrazvuk v 37. týdnu ukázal, že hlavička už se do dolní části pánve nevejde, proto ten tlak na žebra a plíce. Lékař opět změřil hlavičku a řekl, že pokud bych rodila v nejbližších několika dnech, tak by se ještě hlavička dala vytáhnout kleštěmi, ale jestli budu přenášet, tak už vaginálně neporodím.

Při slově kleště mne samozřejmě omejvali. Zeptala jsem se ho, co by dělal, kdybych to nebyla já, ale jeho vlastní manželka. Řekl, že v tom případě by volil císařský řez. Čirou náhodou jeho manželka je také gynekoložka a provozují ordinaci spolu.

Protože už jsem si zjistila, že můj lékař má nejnižší procento pooperačních komplikací (po císařském řezu) v zemi pravděpodobně proto, že trvá na určitých věcech (jako jsou kompresní punčochy, heparinové injekce, atd.), které jeho kolegové nepovažují za nutné, tak jsem měla v jeho schopnosti důvěru. Nic mi nevnucoval, do ničeho mne nenutil. Domluvili jsme společně termín o dva týdny později.

To už jsem mezitím chodila na předporodní kurzy pořádané klinikou, které zahrnovaly také prohlídku porodního a poporodního oddělení.

Večer před plánovaným císařským řezem mne manžel zavezl na kliniku. Jednolůžkové pokoje, za které se platí extra, byly obsazené, tak jsem byla na dvoulůžkovém pokoji s další paní, která už byla po porodu. Na příjmu mi natočili ozvy miminka a potom na pokoj za mnou přišla sestřička ohledně jídla. Vyplnila se mnou dotazník - co jím a co nejím, co ráno chci pít u snídaně, kávu nebo čaj, atp. Jídla pro kliniku připravuje blízká francouzská restaurace, tak už se mi sbíhaly sliny. Od půlnoci už jsem ale nesměla nic jít ani pít.

Pak za mnou přišla anestezioložka. Vysvětlila mi vše ohledně spinální anestézie, byla moc milá, ale tak strašně mladá, že jsem nejdřív myslela, že to snad ani nemůže být doktorka, ha ha.

Večer přišla zase jiná sestřička s takovou tlustou injekční stříkačkou plnou průhledného gelu, prý to je klystýr. Já jsem předtím ještě nikdy klystýr neměla, tak jsem si představovala konvičku s vodou a hadičku, tak jsem na ni zírala, co to je ale za divný klystýr. Společně jsem se zasmály, jak už se naštěstí doba pohla kupředu a místo litrů vody je zapotřebí jen trochu gelu. Před vaginálním porodem je tento klystýr jen na vyžádání od pacientky, ale před císařským řezem by měl být, aspoň to mi sestřička řekla.

Ráno mi sestřička zavedla do předloktí takzvaný hep-lock, kam mi později byla připojena infúze. Oblékla jsem si mini andělíčka, kompresní punčochy a už mne vezli na operační sál. Tam už jsem uviděla manžela, sice jsem ho nejdřív nemohla poznat, jak byl navlečený do sterilního oblečku, včetně čepičky a roušky. Teď přišlo to, z čeho jsem měla jediné obavy, a to spinální anestézie. Přece jenom mne do páteře ještě nikdo nepíchal a nevěděla jsem, jestli to bude bolet. Dvě sestřičky, každá z jedné strany, mi pomáhaly se co nejvíce v sedě na stole předklonit, což s velikým břichem nebylo vůbec jednoduché. Injekci do páteře jsem vůbec necítila, ale všimla jsem si, že se mi takřka okamžitě rozjely nohy, zabralo to opravdu bleskově. Na tento moment čekala jiná sestřička, aby mi mohla zavést Foley katétr (cévku) do močového měchýře.

Pak už přišel můj lékař se svou manželkou, říkal, že u císařského řezu musí být vždy alespoň 2 lékaři a tak on operuje svoje pacientky s manželkou a jeho manželka zase operuje svoje pacientky s ním.

U pravé strany mi seděl manžel, u levé seděla anestezioložka, která mne držela za ruku a komentovala pro mne proces, protože přes zástěnu jsem samozřejmě vůbec neviděla, co tam se mnou dělají. Když mi řekla, že už miminko vyndávají, tak jsem nastražila uši, jestli uslyším pláč nebo ne. Naštěstí náš drobek zakníkal, tak jsem věděla, že je OK. Sestřičky ho zabalily do ručníku a ukázaly mi ho, byla mu vidět jenom hlava. Byla jsem dojatá tím, jak byl nás syn krásný, nemohla jsem se na něj vynadívat. Zatímco mne zašívali, šel manžel se sestřičkou na poporodní oddělení, kde byl u toho, když ho měřili a vážili, odebral mu krev z patičky a pak ho dali na prohřátí do inkubátoru.

Já jsem mezitím byla na pooperačním pokoji, kde mne kontroloval lékař, kterého jsem neznala, ale byl moc hodný a když se mi udělalo špatně (z antestezie), tak mi držel misku pod pusou a pak mi hned do infúze přidal něco na nevolnost. Říkal, že mne zavezou do pokoje, jen co budu moct hýbat chodidly. Tak jsem se snažila, co jsem mohla, ale chvíli to trvalo, než se mi vrátil cit do dolních končetin.

Pak už mne konečně zavezli na pokoj, kde už i s miminkem čekal manžel. Samozřejmě jsem mu řekla, ať mi ho hned podá (ležel v málem průhledném vozíčku), že ho zkusím přiložit k prsu. Ptala jsem se manžela, jestli plakal, ale prý skoro pořád spal.

Byla jsem moc šťastná, že mám zdravého syna a už jsem se těšila, až mi vyndají cévku a budu moct z postele. To jsem mohla ale až druhý den ráno. Čekala jsem, že mne bude břicho bolet, ale k mému překvapení jsem neměla problém, cítila jsem se tak nějak, jako když to člověk trošku přežene v posilovně. Musela jsem ještě pořád mít kompresní punčochy a každý večer mi sestřička přišla píchnout heparin do břicha.

Můj gynekolog za mnou chodil každé ráno zeptat se, jak se mám a jak se daří miminku. Žádnou vizitu jsem nezažila a syna jsem měla u sebe na pokoji (druhý den po porodu se uvolnil jednolůžkový pokoj, tak jsem teď byla sama). Sestřičky byly až na jednu výjimku milé. Ta výjimka, to byla taková nerudná, nepříjemná ženská, která podle mého názoru byla příliš hrubá s mým synem, přišla mu změřit teplotu do zadečku a byla tak hrubá, že mu mírně poranila konečník a trošku mu tekla krev. To jsem tedy nerozdýchala a řekla jsem jí, že už nemá chodit a když bude chtít vědět, jakou má syn teplotu, tak mu ji změřím sama. Moc nadšená sice nebyla, ale nijak zvlášť neprotestovala.

Jednou se ještě u mne na pokoji objevila pár dní později na večerní kontrole, kdy mi chtěla zkontrolovat, jak se mi tvoří mléko a to tak, že mi oběma rukama silné zmáčkla prso, až z bradavky vystříklo mléko. Bolestí jsem málem vyletěla z kůže. Manželovi, který byl u toho, lezly oči z důlků. Řekla jsem jí, ať už se na mne neopovažuje sáhnout a manžel šel pak za hlavní sestrou požádat, aby tato sestra už nepřekročila práh mého pokoje. Což bylo dodrženo.

Jinak si na personál nemohu stěžovat i přes jazykovou bariéru (některé sestřičky byly Francouzky a já v té dobře francouzsky nemluvila ani nerozuměla).

Od druhého dne po porodu jsem ráno chodila syna koupat, poprvé mi sestřička ukázala jak a potom už jsem to dělala sama. To jsem ještě měla dva dreny zavedené do rány po císařském řezu, takže jsem po oddělení vesele šupajdila i s miminkem ve vozíčku a za mnou vlály dvě hadičky s plastikovými lahvičkami na konci, musel to být prima pohled. Sestřičky komentovaly, jak jsem tam doslova kmitala, zatímco některé maminky, co porodily vaginálně, ještě po několika dnech sotva vstaly z postele. Možná měly velkou epiziotomii, nevím.

Nakonec jsem na klinice zůstala 10 dní. Jídlo bylo úžasné!

Den před propuštěním mi lékař vytáhl stehy a konečně jsem mohla přestat nosit ty kompresní punčochy. Komplikace jsem žádné neměla, dnes je jizva tak tenká a vybledla, skoro není vidět. Klučík už chodí do druhé třídy a hlavu má pořád velkou.