Kde jsou hranice intimity?

Intimita, takové pěkné a často používané slovo. Jenže co vlastně znamená? Mimo jiné soukromí, vlastní prostor, kam můžeme pustit jen toho, koho sami chceme, ale i blízkost, souznění, důvěrnost. Co znamená intimita pro dítě? Když opomineme intimitu ve vztahu s rodiči a blízkými lidmi a zaměříme se na intimitu jako vlastní soukromí, možná zjistíme, že vlastně ani úplně přesně nevíme, kdy a jak vzniká.

„Půjdeme dneska do bazénu, co vy na to?“ ptám se dětí a čekám nadšený souhlas. „Nee, mně se nechce,“ protestuje k mému překvapení osmiletá dcera. Je to docela neobvyklé, takže se chvíli vyptávám, proč vlastně nikam jít nechce, až se dozvím: „Protože bych se tam musela svlíkat před lidma.“ To je ovšem pravda, jen mě zatím nenapadlo, že by jí to mohlo vadit. Zdá se, že dcerka začíná vyrůstat z bezstarostných let, kdy jí bylo jedno, jak oblečená nebo neoblečená se cachtá v bazénku na zahradě. Kdy to ale vlastně začalo? A jak máme my rodiče s intimitou svých dětí zacházet?

Je to otázka, která se nás dříve či později nejspíš dotkne i jako rodičů. Většinou se nad ní nemusíme nijak zvlášť zamýšlet. Hranice intimní sféry, kterou si dítě od malička vytváří, vznikají jakoby samy od sebe, v průběhu doby.

Nejspíš nás od určitého věku ani nenapadne, abychom nabízeli dítěti, že mu pomůžeme utřít „zadeček“ – dítě to už nejen dávno umí samo, ale nejspíš by to považovalo za trochu podivný nápad. Přesto jsou ale situace, na které nejsme připraveni, které nás mohou zaskočit.

Existují meze intimity?

Kde jsou vlastně hranice intimity, rozuměno intimity tělesné? Existuje vůbec nějaká jasně defi novatelná mez, za kterou už určité chování, třeba míru fyzické důvěrnosti v rodině, všeobecně nechápeme jako normální chování, byť třeba trochu odlišné od většiny?

Podle psychologa a psychoterapeuta Jana Kulhánka je třeba rozlišovat dvě věci: intimita jako společně prožívanou blízkost v psychické i fyzické rovině musí být vzájemná, příjemná všem zúčastněným. Pokud tomu tak není, jde podle Kulhánka o překračování hranic toho druhého se všemi negativními následky. Má-li třeba odrostlejší dítě potřebu mít při sprchování soukromí, není dobře, když ho budeme deptat požadavkem, ať nechává otevřeno, protože si chcete vyčistit zuby (samozřejmě, pouze v případě, že potomek netráví v jediné koupelně v domě desítky minut…). Další mez spatřuje Kulhánek v rozdílu mezi „hravým, láskyplným kontaktem“ a sexualizovaným chováním.

Děti si obvykle hranice postupně vytvářejí samy, pokud nejsme jako rodiče příliš invazivní. To platí například i pro pomoc s utíráním zadečku apod. I tady je dobré dítě postupně učit samostatnosti, kontrolovat stále méně a později pomoc jen nabízet, ale nevnucovat ji. Děti to obvykle zvládají mezi 3.–5. rokem, ale některé i později.

Mezi dětmi jsou ale ve vnímání hranic vlastní intimity velké rozdíly. Některé jsou daleko citlivější, a to může někdy přinášet i problémy. Nejdou se třeba vyčurat ve školce, protože hrozí, že by je někdo viděl. Jak s tím máme nakládat? Máme dítě „lámat“? Nebo se pokusit vymyslet nějakou přijatelnou alternativu?

„Větší potřebu intimity musíme respektovat, ale nesmí je to ohrožovat na zdraví či v sociálním prostředí,“ říká k tomu Jan Kulhánek. „Pracujeme tu se studem, který k tomuto vývojovému období patří. Jsou situace, které je třeba s dětmi opatrně nacvičit za velké podpory a za pomoci případných odměn (čurání ve školce), ale dítěti vyloženě prospějeme, když mu intimitu dopřejeme tam, kde je to možné, když ho nebudeme trestat ani se mu smát a když mu budeme pomáhat, méně se mezi dětmi či dospělými stydět.“ Kdybychom takový problém zanedbali, mohla by se u dítěte už ve školním věku objevit zvláštní forma sociální fobie zvaná „paruréza“, která už by vyžadovala spolupráci s odborníkem. Ve školce se ale často nejedná vysloveně o stud, ale spíš o potřebu klidu a možnosti se soustředit. Někdy stačí, když se rodiče dohodnou s paní učitelkou, že dítě půjde na záchod jako poslední a přivřou se dveře.

Typickou situací, kdy si dítě postupně reguluje hranice, je pomoc při mytí. Do kdy je v pořádku, že dítěti pomáháme s mytím těla, že ho utíráme i na intimních místech? A kdy už není úplně namístě, aby třeba táta takto pomáhal dcerce?

Podle psycholožky Kamily Wawroszové je vhodné, aby se dítě brzy, zhruba ve třech letech, začalo postupně učit, jak se o sebe postarat při intimní hygieně. To se týká i předkožky u malých chlapečků. Jakmile dítě (pod dozorem rodičů) mytí samo zvládne, mělo by mít možnost se umýt samo. Zároveň mu vysvětlujeme, že jsou místa, kterých se může dotýkat jen ono samo. Školnímu dítěti vydrbeme hlavu nebo záda, ale intimní partie vynecháme.

Společné koupání

V mnoha rodinách je zvykem se s dítětem koupat, případně posadit do vany sourozence a nechat je vyřádit. Platí i tady nějaké nepsané pravidlo, dokdy je společné koupání „normální“? „S dětmi ve vaně bych se koupala maximálně do pěti let,“ zní odpověď Kamily Wawroszové. „V té době už děti začínají více vnímat svou sexualitu a tento věk považuji za klíčový v tom, aby se děti postupně začaly učit, že i rodiče mají své intimní zóny.“ Že se děti začínají stydět mezi sebou navzájem, to nám řeknou samy, obvykle před nástupem puberty, po sedmém roku života. Ale i kdyby dětem společné koupání nevadilo, přesto by bylo načase, aby si koupalo každé zvlášť, právě kvůli postupnému budování intimity. S tím souhlasí i Jan Kulhánek: „Hraničním věkem je pro mne nástup puberty, již od 9 – 10 let, ale při zdravém vývoji dětské sexuality a prožívání intimity si dítě řekne samo – a většinou dříve.

Určité chování, které je v předškolním věku zcela bezpečné – jako je vzájemné zkoumání pohlaví či dotýkání se na intimních místech –, se už v prepubertálním věku stává důvodem ke zrušení společných koupelí.“

Nahá maminka a tatínek v trenýrkách

V některých rodinách děti nikdy nezahlédnou tatínka ve slipech nebo maminku jen ve spodním prádle. Jinde chodí oba dospělí klidně nazí, třeba z koupelny, a nikomu to nevadí. Existuje i tady nějaká hranice, za kterou bychom jít neměli? Odborníci se shodují na tom, že na nahotě samé není nic pohoršujícího nebo špatného. Někde je nahota doma úplně běžná, i když není dobré překračovat meze dobrých mravů – vybíhat ve spodním prádle na balkon a věšet prádlo před zraky celého sídliště, už příliš. Důležité je, aby se děti naučily, že nemají chodit nahé před cizími lidmi, stejně jako bychom měli respektovat, když se dítě stydí, a nenutit ho pobíhat nahé, pokud nechce.

Stejně tak musíme respektovat i to, když dítěti vadí nahota rodičů. Někdy je to ale těžké, třeba na koupališti, kde se dětem naskytuje někdy skutečně příliš intimní pohled na zcela cizí lidí, a ne každému dítěti je to příjemné.

V mnoha rodinách ale jeden z dospělých není rodičem dítěte. Přesto je ale doma a tak se i chová. Jsou v této situaci namístě nějaká odlišná pravidla pro hranice intimity? Podle Kulhánka ano. Je zapotřebí větší opatrnost, zejména ze strany nevlastního otce, i když i tady záleží na tom, jak dlouho spolu rodina žije a na věku dítěte. Nicméně nezapomínejme, že podstatnou část sexuálního zneužívání mají na svědomí právě nevlastní otcové.

Odkdy se vlastně děti stydí za nahotu?

Dá se vysledovat nějaký věk, kdy se děti obvykle začínají stydět svlékat před cizími lidmi? „Velmi záleží na sociálním kontextu, na tom, co my rodiče děti učíme,“ vysvětluje Wawroszová.

„Přirozený stud se většinou projevuje u dětí po sedmém roce věku i dítěte velmi liberálních rodičů, které dítě ke studu nevedou. Postupně začne narůstat tlak sociální skupiny a dítě se nějak dozví, že by se stydět mělo.“

Roztomilý Pepíček na nočníčku

V souvislosti s intimitou a nahotou vyvstává další otázka, a sice zda a za jakých podmínek vystavovat a ukazovat lidem fotografie nahých dětí. Fotografi e přístupné na internetu jednak znamenají potenciální ohrožení dítěte, jednak mohou fotografi e rodičům připadat obzvlášť roztomilé, ale na internetu zůstávají i v době, kdy jde holčička na střední školu… I v názoru na fotografi e na internetu se odborníci shodují: zachovejme si zdravý selský rozum, a když už, pak na internet vystavujeme jen takové obrázky, za které se dítě nemusí stydět ani v dospělosti – a které ho nemohou ohrozit. Vše, co se na internetu ocitne, se dá vypátrat i po letech, a to je něco, co si mnozí z nás neuvědomují.

Jako rodiče bychom měli také zvážit, do jakých podrobností chceme zacházet třeba při vyprávění o zdravotních problémech svého dítěte ostatním. Pubertálního chlapce určitě nezdeptá nic víc, než když maminka v rámci kamarádských rad povypráví sousedce, jejíž batole má problémy s přetahováním předkožky, jak stejný problém řešila u svého synka… Do stejné kategorie spadají i vcelku nevinné rodinné historky o legraci při nácviku na nočníček při nějaké rodinné oslavě. „Možná by si rodiče mohli představit, jaké by to bylo pro ně, kdyby o podobných věcech, které se týkají jich samých, mluvily na veřejnosti jejich děti,“ podotýká k tomu Jan Kulhánek.

Dítě v ložnici

Rodiče, kteří spí s dítětem v ložnici, mohou mít pochybnosti o tom, jestli dítě nějakým způsobem nepoškodí nebo nevystraší, když se stane svědkem milování svých rodičů.

Za „starých časů“ nejspíš děti, které spaly s rodiči v jediné místnosti obvykle až do dospělosti, možná bývaly svědky sexu svých rodičů celkem běžně, ale i tady je otázka, jestli to znamená, že jim to nevadilo. Sex je ale záležitost vysoce intimní, soukromá, a děti by u toho být neměly. Už třeba v dvouleté dítě se navíc může bát o maminku… „Dítě v posteli rozhodně není překážkou sexuálního života rodičů,“ podotýká šalamounsky Kamila Wawroszová, „pokud se nejedná o jedinou místnost v bytě.“

Dítě se intimitě postupně učí od svého okolí. Respektujme ho a pomáhejme mu, protože je to součást nutné výbavy našeho potomka do života.

Jan Kulhánek klinický psycholog a psychoterapeut, www.psychoterapie-andel.cz
Kamila Wawroszová dětská klinická psycholožka a psychoterapeutka, www.detskyklinickypsycholog.cz/