Re: Rozbitá sebedůvěra

Ano, zrovna jsem na to narazila v, tuším, Líném rodiči...čím méně jim chodníček umeteme, tím lépe pro ně. Ta kniha nemusí sedět každému, ale mně jo, v podstatě jsem podle ní jela, i když jsem o její existenci vůbec nevěděla .

Violo, u nás sice nebylo takovéhle shazování a rejpání, vzpomínky na dětství mám převážně pěkné, ale taková jakoby submise vůči okolí, ústupky, nulová dravost, chtění něčeho, usilování o něco...radši jistota, i když mizerná...a to se podepsalo na mně - smíření se statutem quo, nenapadají mě inovace, resp. napadají, ale mám zakořeněno, že nemám nárok si je nárokovat ...myslím, že můj muž až poté, co poznává naše, poznává víc i mě - ale stejně nechápe, že zažité se dá těžko změnit...jak píše Z. Jordánová (i její dílo je samozřejmě diskutabilní a pro mě není biblí, četla jsem jednu její knížku, ale toto mi utkvělo) - jak malý kluk vidí rychlé parádní auto a pronese, takové auto budu mít, až budu velký, a maminka postrašeně, ale Pepíčku, takové auto stojí moc penízků, na něj mít nebudeš, víš... Přesně jak u nás. A já opravdu věřím tomu, že nemám nárok. Smutné. Ale učím se .