Re: Rozbitá sebedůvěra

Je to u nás dost složité.
Dítě je v pubertě, inteligence v pásmu 130+ - má pocit, že nás VE VŠEM převyšuje. Má dost specifickou povahu. Vycházet s námi nechce - nevidí pro to žádný důvod. Hranice PRO NI nic neznamenají. Už teď se těší na dospělost, až se nás bude moct zříct.
Autoritativní výchovu, jakou praktikovali její prarodiče, neuznává. Nicméně i tak prý pociťuje z naší strany nedostatek všeho: pozornosti, lásky, snahy, empatie, pomoci... (Tedy všeho toho, co se snažíme dětem poskytnout ve vyšší míře, než naši rodiče nám...) Nenávidí nás za to, jací jsme a jak se k ní chováme.
Nejsme dokonalí, to je jasné, ale z našeho pohledu jsme vcelku laskaví, milující rodiče, kteří jednoznačně preferují mírové soužití. Netlačíme na výkon, dáváme dětem svobodu v tom, co touží dělat. Snažíme se jim přiměřeně vycházet vstříc a v jejich aktivitách je podporovat. Když je nějaký problém, nenadáváme, nevyčítáme, věcně probíráme, jaké jsou možnosti nápravy. Zjevně jsme se ale zatím nevypracovali na požadovanou úroveň...
Nově máme nějaké znepokojivé signály ze školy, uvažujeme i o možnosti, že nejde jen o souběh rozbouřených hormonů a specifických osobnostních rysů, ale že by za tím mohl být nějaký hlubší problém. Ach jo.