Re: Rozbitá sebedůvěra

Puberta a puberťáci jsou úplně jiný téma, nepsal jsem k tomu tady široce rozebíranýmu případu od Emy, tudíž nic o braní plnejma hrstma ad., ani o padesátníkovi.

Psal jsem o hypotetickým dospělým vychovávaným způsobem popsaným v úvodním příspěvku.

Máš pravdu, že to asi nemusí bejt řečený přímo těm rodičům, ale třeba psychologovi.

A vím, že se říká, že všechno jde, když se chce, proto samozřejmě "nejde" je dost subjektivní, nicméně co naděláš, když tady prostě jde o člověkovo nitro, o subjektivní pocity.

A dospělej člověk... je povinován... Z jedný strany mezi dospělým a dítětem není nějaká příkrá hranice, hranice je ve schopnostech a zkušenostech, ale podobný hranice jsou mezi dítětem mladších a starším, dospělým mladším a starším. V čem se dítě, ve smyslu nedospělej, a dospělej lišej výrazně, je samostatnost v rozhodování, malá závislost na rodičích, volnost v rozhodování, případně rozhodování za jiný (vlastní děti atd.). V mnoha společnostech v minulosti i v současnosti bylo takovým symbolickým předělem ve vzájemným vztahu nejčastěji odstěhování potomka do vlastního bydlení a založení vlastní domácnosti. U nás dneska je obojí rozvolněný, nicméně nějakej předěl by bejt měl. A pokud rodiče svýmu potomkovi nedávaj právě onu samostatnost, nehodlaj nějakej předěl uznat, není možná opravdu potřeba ho nějak udělat, třeba i v těch padesáti - a nemám na mysli nějaký křičení na rodiče, jak "jste mi zpackali život," aby bylo jasno - jinak ten předěl opravdu třeba udělá až smrt...