Re: Rozbitá sebedůvěra

"U dospělého člověka by mělo zkrátka platit - JÁ se cítím ukřivděn, tak JÁ s tím musím něco dělat. Jestli to "něco" povede k nápravě našich vztahů, to bude záležet na tom, jak se k tomu postaví ten druhý - umím si představit, že pokud budu mít pocit, že mi někdo ublížil nebo soustavně ubližuje a nereaguje na moje protesty, tak se s ním prakticky přestanu stýkat. Není žádná povinnost, aby se syn stýkal s matkou, pokud má pocit, že její chování je pro něj nesnesitelné a není schopen ho akceptovat."

Tak tohle podepisuju absolutně.
A tohle téma jsem založila, jak jsem hned v úvodu psala, právě proto, cos teď napsala Ty. Pokud si potřebuju z duše vyčistit nějakého zasmrádajícího kostlivce, tak potřebuju pochopit "co se dělo, co z toho vyplývá, jaké jsou vnitřní smysly věcí" atd. Pokud porozumím něčemu vnějšímu a následně tomu, co a proč to dělá se mnou, tak to můžu zpracovat, rozumím souvislostem a tím to v sobě nakonec vyřeším.
Protože vyřešit svoje "depky" můžu jen já, ale potřebuju pochopit kde se vzaly, jak a proč, z jakého podhoubí vyrostly. Pak teprve mě přestanou tížit.
A občas se mi stane, že mám dojem, že nějakou věc, i třeba z dětství, mám v sobě dávno vyřešenou a ejhle, zcela nečekaně někde vyplavou nějaké zbytkové škaredosti, zachovám se automaticky nějak úplně divně a pak se snažím dohledat, co to vlastně bylo za úlet. Pochopit, vyčistit, neopakovat.