Re: Rozbitá sebedůvěra

Violo,
psala jsem, jak to vidim ja z meho pohledu. Nevim, jak to prozivas ty a jaci jsou tvi rodice (nebo jak to je s lidmi, o kterych jsi psala, jestli se nejedna o tebe).

Jak to vidim ja, clovek je "dite", dokud ma komu ditetem byt. Tedy dokud ma rodice, i kdyz uz je samo v duchodovem veku. Nekdy to funguje tak, ze rodice se davno ztotoznili s tim, ze jejich dite je dospele, ovsem hodne casto jim ulitne to starostlive "tady jsem ti prinesla neco k jidlu, co mas rada", a "dite" se okamzite naprdne - to mama nechape, ze si to umim uvarit sama?, ackoli to matka vubec nijak nemyslela. Kdyz to v dospivani nebylo tak ostre, postupne se s tim stotozni a prejde to s usmevem, i kdyz se nastve. Nekdy to trva dost let, nez prijde na to, ze to je jen mamincina starost, je to jeji ukol, ktery na sebe porodem vzala, a bude maminka, i kdyz prakticky role jsou vymeneny, dospela dcera ji vymenuje plenu, a presto ji rekne "nezapomen cepici".

Nekdy to ale prejde do drezirovani. Tak nejak se mi zda, ze to spis jde o jedinacky, kdy rodice v same peci, aby z ditete dospel uspesny clovek zapomenou, ze dite neni figurka s prazdnou dutinou lebecni, kterou maji oni sami za ukol vyplnit, a tohoto ukolu se zprostuji dle sveho nazoru s peci a radosti, aniz by si vsimli, ze dite samou tou peci chradne.Snad je to tim, ze tak byli vychovavani sami a ze to zrovna jim vyhovovalo, ale totez nemusi vyhovovat kazde individualite. To jsou pak role, kterych se sam clovek hodne tezko zbavuje - jedna si obvykle vubec neni vedom, ze tim diteti vlastne ublizuje, protoze nezna nic jineho, ma klapky na ocich a nevsimne si, ze jini lide to delaji jinak. Nema zajem se zamyslet, jestli neco dela spatne, a snazit se to zmenit. Nema zajem o diskuze s jinymi, napr terapeuty, kteri by s nim diskutovali jine moznosti - on/ona prece zijou uz tolik let a vzdycky to fungovalo, tak co by se melo menit?

A jak to pusobi na dite? Ja neznam takove rodiny, kde by to fungovalo tak, jak v tve popsane. Ale v praxi jsem potkala desitky pubertaku, se kterymi mi nedelalo problem navazat celkem duverny hovorovy vztah, a vyslechnout, jak to doma chodi. Vysvetlit jim zodpovednost, kterou rodice citi, vysvetlit, ze neni tak jednoduche "dorust" jako rodic puvodne maleho a uplne zavisleho ditete do funkce rodice dospivajiciho se vsim, co s tim souvisi. Dost casto se mi podarilo takove ty domaci zakazove a poucovaci problemy nejak omezit, i kdyz s rodici jsem nijak casto nemela moznost mluvit. Pubertak pochopil, ze matka nezakazuje pro samotny zakaz, ale z obav, aby se jejimu milackovi nic nestalo. A plno dalsich veci. Tim samozrejme neodpovidam na tvou otazku "proc rodic duchodoveho veku ma potrebu..." Treba nema, je to jen takovy zvyk, ktery detem jde na nervy, ale rodic to ma jako zaklinadlo - kdyby to nerek, kdo vi, co by... (=takhle jedu ja, kdyz moje deti odjizdeji, a ja rikam "cary mary jedte opatrne" - pochopitelne jim to nejspis jde na nervy, ale mne tohle rika jeden kolega a partner me dcery, a mne to potesi - nekdo mi preje, aby se mi nic nestalo.
A jak jsem si pri tech ruznych pohovorech vsimla: nekteri z tech pubertaku jsou vrozene lehko ovladatelni, poslusni, "lehko vychovatelne deti", se kterymi nejsou nikdy nikde problemy. Jini jsou opet vzdorni, palicati, delaji veci najust. Ti lehko vychovatelni se bud s tou vychovou smiri a jsou poslusni vsude a vzdycky, ti vzdorni pak meni svet. S rodici se pohadaji, praskaji dvermi, rodice si jim netroufnou cepici pripomenout, aby jim neletela do ksichtu. Pak jsou vsechny ty typy "mezi". Zajimave na tom ale je, ze treba vyrustaji ve stejne rodine a jsou vychovavani stejnym zpusobem, dominantnimi rodici, kteri nedavaji prostor k nejake vlastni kreativite. Proste nekteri jsou cele detstvi lehko ovladatelni, jini jsou vzpurni a vzeprou se. Ti lehko ovladatelni snaseji tise a zuri a nejsou schopni se ze sve role vymanit, jejich sourozenec tvrde odmitne a problemy nema.
Samozrejme zjednodusene. Ale ovlivnovani nejsme jen prostredim, ale mame i vrozenou povahu. Jak se z toho vymanit? Nevim. Myslim, ze by mohla byt nejaka cesta s nekym o tom hodne mluvit, s nejakou terapeutkou, a naucit se jinak reagovat. Rodice nezmenis, muzes se znazit zmenit jen sama sebe a rodice nejak pochopit. Kdyz rodice nechteji videt neci pohled na to, jak co delaji, nemas zadnou moznost jejich mysleni zmenit.