Re: Rozbitá sebedůvěra

Pam-pelo,
vidíš, já jsem nikdy pocit, že všechno vím líp a určitě budu i líp žít, než naši v dětství a v pubertě neměla, víc přemýšlet nad tímhle jsem začala až jako dospělá.
Máma pro mě byla ještě v pubertě nedostižný vzor, měla jsem zakódováno, že se svými mizernými geny a povahou po všech méně oblíbených předcích (hlavně její tchyni a pak potrhlé tetě), jak mi bylo neustále předhazováno, nemužu její dokonalosti nikdy dosáhnout. A máma o sebe vždycky hodně dbala, takže v době mé puberty vypadala mnohem líp, než matky mých spolužaček. Měla poměrně dobré místo vzhledem ke vzdělání, vydělávala stejně jako táta s VŠ. A je fakt, že jsem si to taky uvědomovala, stejně jako si asi má dcera teď uvědomuje opak, co se týče mě. A máma nevěří, že geny jsou striktně půl na půl, protože podle ní z ní nemám nic a když už jo, tak je to po té potrhlé tetě, ta byla z její strany. Je fakt, že v tom viditelném jsem hodně po babičce - té její nenáviděné tchyni a podobám se jí čím dál víc i povahou.