Re: Rozbitá sebedůvěra

Valkýro...moje mamka byla pro mne jakýsi nedostižný vzor...taky po ní vzhledově nemám (bohužel) nic, oblíkání mě nebaví, zato jsem si ale všimla, že mám spoustu jejích jiných vlastností, určitě geny a určitě výchova a odkoukání. A já se teda dokázala i včas zastavit, abych se neupracovala a nenechala semlít.
Ale podle ní jsem taky byla z tátova hnízda , svou tchyni moc nemusela...

Ono celkově to bylo u nás dost složité.
Takže chápu, jak lidi bojují se sebevědomím, kterého se jim v dětství nedostalo - těžce . Navíc u nás se ještě zasloužil otčím...a to já jsem ještě dopadla docela dobře...kdežto moje o hodně mladší krásná sestra (po mamince) si připadá jak poslední od popelnice, i když si nedávno dodělala VŠ, aby "tatínkovi" přinesla jednu z dalších myšiček. Jenže ona prostě podlehla...nechce nic měnit, rezignovala. A je - sama.

Já se snažím prostě měnit, co jde a co mi nevyhovuje, ničí mě spíš, když mám zůstat nečinná a rezignovaná .
A fandím každému, kdo na sobě chce nějak máknout a něco prostě vylepšit, aby se mu žilo co nejlíp, protože jsem přesvědčená, že vždycky to aspoň do nějaké míry jde...akorát musí na to mít člověk energii - těžko něco zásadně měnit třeba v 89 .