Ach jo!

Paní Věro, při četbě Vašeho článku jsem se rozplakala a teď tu marně utírám slzy. Mám babičku, které je 89 let - je soběstačná, báječná, výborná, mám jí moc ráda. Představa, že se jí něco stane a skončí v takovémto zařízení, je šílená! Moje druhá babička byla hospitalizována na geriatrické psychiatrii v Kosmonosích -už to mi přišlo jako děsivý předstupeň smrti - takové malé předpeklí- pokud píšete, že je to ještě horší - nemám slov. U této druhé babičky byla hospitalizace nutná, nic si nepamatovala, byla zmatená, útočná, ubližovala i sobě, nedalo se nic dělat.
Jen jste mě utvrdila v tom, že důstojnost smrti je tu strašně podceněná a máme se ještě co učit - a tím nemyslím zdravotníky, ale všechny. To je řečí kolem přirozeného porodu doma (a nijak to nebagatelizuji), ale kolem umírání se radši mlčí - ze strachu? Z pohodlnosti?
V jednom mám jasno - babička do takového zařízení nepůjde! Jak jsem ráda, že v našem budoucím domku je místnost s vlastní koupelnou, oddělená od ostatních - jen pro tyto účely. I mí rodiče někdy zestárnou, babička už stará je. V místě je síť sociálních služeb, i pomoc bychom tedy měli. Jen doufám, že nebude babi nikdy tak nemocná,aby musela mít zpeciální léčebnou péči - já chci aby umřela doma, spokojená, s námi okolo sebe. Ať umírá šťastná, vždyť si to zaslouží! A možná bychom stejnou energii snahy něco změnit, jakou dáváme domaporodům a alternativám v péči o děti měli věnovat i tomuto- škoda, že společnost ještě není připravená. Smrt se nám v posledních letech přetavila na něco, co se musí dít v instituci - stejně jako ty porody. Snad se už brzy dostaneme k tomu, že i tenhle úhel pohledu se bude měnit.
P.S. Babi stejně jako včera i dneska příjde hrát si se Samem - dneska jí ten dortík koupím radši větší a přidám i kytičku - ono toho času už moc asi není.