Děkuji

Děkuji Vám všem, které jste se zvládly za cenu osobního odříkání postarat se o starého člověka. Děkuji Vám proto, že Vaše příběhy mě utvrzují v přesvědčení, že to vždy nějak jde. Že to musí jít. Doufám, že budu jednou stejně silná a "normální" jako Vy. I kvůli mým dětem. Nechci, aby chodily za babičkou do LDNky. Já sama vyrůstala s prababičkou, která umřela, když jí bylo 92 let a mně dvanáct. U nás doma. Hodně jsem se s tím musela popasovat, ale cením si rodičů, že někam nezmizela, že ji někam neuklidili... Tak se podle mého názoru má chovat člověk k člověku. Tak bych si přála, aby se naše děti jednou chovaly k nám. A jejich děti k nim. Aby ta moje vymodlená, láskou zahrnutá sluníčka jednou nevyhasla jako "gerontičtí dementi". Uf, to je tvrdé. Kéž by život končil se stejnou pozorností s jakou začíná!