Babička

Babička umřela před rokem. Věděli jsme asi tři měsíce před její smrtí, že má rakovinu slinivky. Zjistili ji při preventivním onkologickém vyšetření, které si zaplatila. I babička něco tušila, ale v lékařských zprávách se nevyznala a věřila, že vše zas bude dobré, skoro do poslední chvíle doufala.
Moc hezky se o ni postaraly její dcery - moje maminka a tety. Nejvíc nejstarší teta, ale to víceméně proto, že si v té chvíli svou maminku jaksi "uzurpovala" pro sebe a ani skoro nechtěla nikoho k ní pustit. To vůbec neříkám ve zlém. Sama jsem byla tedy natolik vlezlá, že jsem k babičce chodila dvakrát denně, snažila se přinést nebo koupit cokoliv potřebného, pomoci s něčím, prostě se zúčastnit. Babička měla v té době hodně návštěv všech příbuzných a známých. Denně k ní také chodila sestra z charity a dávala babičce infuze a kontrolovala její zdravotní stav.
Poslední týden života ale babička strávila v hospicu - protože obvodní lékař jaksi nepochopil situaci a odebral babičce náplasti proti bolesti s tím, že jí musejí přece stačit paralenové čípky. Pak už chudinka tak trpěla, že lékaři z nemocnice, kam ji naši zavezli na konzultaci, doporučili ihned hospic.
I tak se mi ale zdá škoda, že babička nemohla být doma do konce. Viním z toho doktora, nepochopím, proč naopak babičce nepředepsal silnější náplasti. On si nějak udělal závěr, že babička je vlastně skoro zdravá, že by měla vstát a začít jíst a pít a něco dělat. Vůbec neviděl, jako my ostatní, jak se blíží konec, jak babička slábne a nemůže nic už udržet v žaludku. Že ji při životě drží vlastně jen ty infuze.