LDN nikdy!

Také jsme měla babičku - umírající babičku. Nebylo to jednoduché, já měla miminko a pracovala jsem, rodiče pracovali a pracují a přesto jsme dokázali najít řešení. Bylo to na úkor všech, pohodlí, klidu, práce i peněz, ale dokázali jsme si své práce a čas rozložit tak, že jsme se o babičku starali doma. Neumím si představit, že bych se o ni nemohla postarat. Neumím si představit, že bych člověka, který se o mne staral, utíral mi zadek, byl mi blízký jako maminka, že bych ho nechala v cizím prostředí, s cizími lidmi ve strachu a nevědomí. Změnili jsme svůj život ale i přesto, že babička zemřela mezi námi, že jsme ji drželi za ruku, že byla v klidu, i přesto stále mám v sobě vinu, že jsem se mohla starat lépe. Nedovedu si představit, čím bych se užírala, kdyby jsme ji doma nenechali.
Nedovedu si představit, že bych svou maminku dala do ústavu,léčebny kamkoli. Nevím co by se muselo stát, aby tam skončila - asi jediné, musela bych být mrtvá, nebo fyzicky neschopná - jinak to vždy nějak půjde, byť by mně to mělo stát práci, plat, čas cokoli.
Při představě, že bych tak jednou mohla skončit já, je mi špatně. A jen doufám že si má dcera vezme příklad a o mne se jednou postará tak, aby se tyhle hrozné představy nenaplnily.