Re: Také jsem poznala:-(

Poznala jsem ve své rodině obě varianty - umírání. Moje teta umírala na LDN. Teta byla svobodná a starala se o ni naše rodina. Jenže já předtím ležela s rizikovým těhotenstvím v porodnici a po porodu císařským řezem jsem měla co dělat sama se sebou a s miminkem. Netroufala jsem se vzít tetu domů a dlouho mne to hodně mrzelo. Teta umřela na sešlost věkem - postupně u ní přestávalo všechno fungovat. Moje maminka by ji tehdy už sama nezvládla, byla už také stará. Chodili jsme za ní téměř denně. Nezapomenu, jak jsem přišla ve čtyři odpoledne na návštěvu, teta měla u úst emitní misku a na ní vyplyvnutý sežmoulaný kousek rohlíku od snídaně - copak si jí ani v době oběda nikdo nevšiml? Z očí jí tekl hnis - nosívala jsem aspoň heřmánkový odvar a otírala jí oči, takovou "banalitou" se nikdo ze zdravotníků nezabýval. Vím, co jí často přinesli k jídlu, i když měla předepsanou dietu a mletou nebo mixovanou stravu - neměla totiž zuby. Dali ji, pokud jí to ještě myslelo, na pokoj, kde byly tři nebo čtyři psychicky postižené nemluvící pacientky, za celý den neměla s kým promluvit a její psychický stav se velmi rychle zhoršil. Pamatuji na mladou sestřičku, jak poté, co teta odmítla jídlo, které nikdy ani doma nejedla kvůli svému zažívání, zapřemítala: "Tak copak bych Vám, kočko, dala?"
netroufli jsme si stěžovat. Komu taky? Tehdejší pan primář se věnoval víc politice než svému oddělení.

O tatínka a maminku jsem se mohla dostarat doma. A jsem moc ráda. Nebylo to lehké, tatínek zemřel na rakovinu, maminka měla aterosklerózu a postupně nemohla číst, pak se hýbat, mluvit, ke konci už asi ani neviděla a nemohla jíst. Bylo to těžké, sama jsem byla po těžké nemoci, ale dalo se to zvládnout. I když v době, kdy nás volala ve dne v noci, jsem byla na pokraji sil. Nikdy nepřestanu být vděčná manželovi, který mi byl vekou pomocí a podporou, když přišel z práce, tak mne u maminky vystřídal, chodil ji polohovat i v noci...
Už to budou čtyři roky. Jsem ráda, že co se týče rodičů, tak nemám výčitky, že bychom se o ně nepostarali. Je to však velmi těžké, kdyby maminčina bezmocnost trvala o několik měsíců déle, pravděpodobně bych to sama fyzicky nezvládla....
Musím ale pochválit našeho obvodního lékaře - přicházel každý měsíc, ani jsme ho nezvali, někdy nečekaně, k večeru, jindy v sobotu dopoledne nebo třeba v neděli ráno, ale pravidelně maminku kontroloval, napsal léky.
Celé toto období bylo pro naši rodinu velmi těžké, ale už je to za námi. Myslím, že je dobré, když se můžeme ohlédnout za sebe a říct: udělal(a) jsem, co jsem mohl(a). Nakonec musím podotknout, že jsem věřící a právě víra v Boha a jeho pomoc byla tím, co mne drželo, když docházely síly. Takové chvíle bývají skutečnou zkouškou našich postojů.
Přeju všem, kteří tuto situaci řeší nebo budou řešit, aby měli odvahu udělat to, co mohou - a netrápili se nad tím, co už udělat nemohou.