Kus života těžkého

Byla jsem moc vděčná novinářům z IDNES za rozpoutaní diskuse. I v té "mojí" se díky ní o trochu víc snažili…

Naopak mě velmi zarazilo tvrzení mého jinak oblíbeného autora J.X . Doležala, že je jedno, jak pacientům v ústavech říkají (ležáci, dementi atd.), za zády klienta se prý říká leccos.

Umírající nejsou klienti! A v českých podmínkách už vůbec ne. Na to by museli mít možnost prásknout dveřmi, když se o ně špatně starají a jít jinam.

Doležalův článek se snažil o objektivitu a určitě měl smutnou pravdu v tom, že umírání je hrozné, jen samo o sobě, že je to jen tvrdá realita.

Ale to, jak personál o umírajících mluví, jedno není. Nejen věci, skutečnosti, i lidé začínají existovat v našem vědomí teprve, když je pojmenujeme. (To by idealista Doležal měl vědět).

A jsou tím, čím jsme je pojmenovali. Pokud je degradujeme v našem vědomí, degradujeme je i v realitě.

J.X. Doležal obvinil redaktora z jakési mladické nezkušenosti a přecitlivělosti a neadekvátního pocitu hrůzy. Ale to je přesně to, co v takovém místě člověk pociťuje, zvláště má-li tam milovanou osobu. A mělo by být na personálu, aby vás toho pocitu zbavili.

Mně se to stalo na místě, kde bych to byla nejméně čekala. Na geriatrickém psychiatrickém oddělení, které je pro mnohé z nás obestřeno hrůzou strastiplného umírání, neodvratného konce, poslední stanice, špatné péče atd.

Převezli tam maminku z LDNky, protože "zlobila".

Bylo to sice místo témeř Goyovské, ten zláštní zápach smrti byl ke krájení. Na oddělení mě při návštěvách zavírali s bludnými babičkami. Ale personál se choval k pacientům ohleduplně. Lékaři hned viděli hrůzu v mých očích: naposledy jsem viděla maminku zcela samostatnou, bojovnou, relativně zdravou. A teď tu najednou byl nemohoucí uzlíček, na kapačkách, s rukama přivázanýma k posteli, aby se nezranila… Vysvětlili mi všechno, co s ní je. Odpověděli na všechny moje otázky. Uklidnili mě, kam až to šlo. Mohla jsem nahlédnout do její dokumentace, mohla jsem za ní chodit každý den, moje otázky nebo obavy brali vážně…a skutečně ji postavili na nohy. Jen obrazně. Zůstala tím uzlíčkem, ale dařilo se jí líp.

Vrátili ji na tu LDNku, o které pravil přítel rodiny, dlouho pobývající v cizině, že je na světové úrovni. O jejím primáři zase pravila jiná kamarádka, že je to vynikající odborník, s nejlepší kvalifikací. A tam jsem najednou narazila.

Nemocnice je opravdu velmi čistá, ani ten smrad, o kterém psal J.X. Doležal a který byl v léčebně v Kosmonosích, v ní není. Na chodbách je někde dokonce i čilá atmosféra. Některé sestřičky jsou hodné a laskavé. Budu navždycky vděčná té, která mě nechala s maminkou rozloučit, vyšla ven, ač měla v pokoji práci… A vždycky na ni i na ostatní pacientky byla hodná, laskavá, mluvila s nimi jakoby všechno vnímaly a byla trpělivá.

Ale nebyly takové všechny. Slyšela jsem je křičet na pacienty, mluvit s nimi tím otřesným tónem, jakým mluvíme s otravnými dětmi či neposlušnými žáčky nebo ještě hůř.

Jednaly s pacienty tvrdě a zlobně. Když jsem se ptala otázky, které se jim nezdály, neodpovídaly mi vůbec, když jsem chtěla mluvit s lékařem, tak tam vždycky nebyl a nikdo jiný informace o zdravotním stavu neposkytoval.

Když se mi ošetřujícího lékaře podařilo zastihnout, byl chápavý a snažil se mi vysvětlit maminčiny potíže, takže mi nebyla jasná ta tajnosnubnost.

Ovšem, když jsem se probojovala k panu primáři a ten měl pocit, že snad chci něco kritizovat nebo požadovat, řekl mi tvrdě, že tato pacientka potřebuje jen krmit, přebalovat a polohovat a když se mi nelíbí, jak to dělají, můžu si ji vzít domů…Můj Bože, jak ráda bych to byla udělala!

Neměla jsem ji kam vzít. Nemám už v Čechách domov .

Cožpak tak se jedná k klienty? Že jim vlastně vyhrožujete?

Stejně tak, jako já, mnoho jiných lidí nemá možnost pečovat o své blízké doma, ať už z jakýchkoliv důvodů. Pokud jsme jim svěřili své příbuzné do péče, máme k tomu jistě důvod a máme plné právo očekávat, že ta péče bude co nejlepší .

Na naše otázky by měli odpovídat pravdivě a s respektem. "Důstojnost je nesmírně důležitá součást péče o lidi", říká v jednom z článků Iva Holmerová, předsedkyně České gerontologické společnosti.

A tu jsem v té "naší" léčebně postrádala, nejen vůči pacientům, ale i k jejich rodinným příslušníkům…

To bylo pro mně nejtěžší v jednání s personálem v LDNce. To, že pro ně pacient není ten klient, o kterém mluví Doležal, ale dokonce ani ne plnohodnotný člověk. A z pozice "síly" jednají i s těmi, kteří za nimi přicházejí.

Kdyby pacienti byli skutečně "klienty", muselo by platit ono pravidlo byznysu, že klient má vždycky pravdu. Je třeba mu vyhovět, uspokojit ho za každou cenu…(pak ho i můžeme za zády pomlouvat, že je náročný)…

Tohle pravidlo v Česku často neplatí ani u opravdových klientů při podnikání. Jak bychom o něm mohli mluvit u pacientů, kteří jsou na svých pečovatelích závislí. Kteří nemají na výběr, mnohdy naopak na služby měsíce nebo roky čekají. Proto ono Doležalovo srovnaní kulhá.

V ústavech se situace za poslední roky dost zlepšila. Dnes už nezavírají neklidné gerontologické pacienty do klecí jako dříve, ale zase je zavírají do "vnitřních klecí " zbytečným dopováním, jako to bylo u mojí maminky. Aby "nerušila "spolupacientky (mluvila si pro sebe) dostávala tolik léků, že mnohdy ani nevěděla, že jsem u ní.

Když za svými blízkými chodíte, staráte se o ně, je na ně personál také hodnější. Vaší láskou a péčí pacient jakoby stoupne v ceně (nebo jen vědí, že máte kontrolu, že se budete ptát? Nevím, chci to vidět spíš positivně).

Lékaři v Česku stále ještě jednají z pozice "Bohů", nehodlaji pacientům ani jejich rodině vysvětlovat, jaká je léčba či proč. Převezou pacienta bez vědomí rodiny, neposkytnou mu péči, kterou by potřeboval bez dalšího vysvětlování. Baví se o pacientovi mezi sebou, jakoby tam nebyl. Mohla bych ještě dlouho pokračovat. A i vy jistě máte své zkušenosti. Tak se přece nejedná s klientem!

Proto je třeba je často navštěvovat, bránit je proti špatnému zacházení, i tomu slovnímu.

Jak takového člověka "pojmenujete", tak s ním budete jednat. Proto je tak důležitá diskuse o tom, jak mají sestry pacienty oslovovat, jak s nimi mají mluvit, a trochu etického školení by nezaškodilo ani lékařům.

Naštěstí to už řada geriatrických odborníků (jako citovaná I. Holmertová) ví a snaží se s tím něco udělat. Umírání je kus života těžkého, jak praví básník, ale je na nás ho bezmocným ulehčovat.