Re: Umírat nejlépe doma!

Jsem jedním z lidí, kteří mají abičku v "zařízení". Z tvého příspěvku bohužel dost čiší, že jsi si neprošla opravdu takovou situací, která prostě nejde řešit. A věř mi, že je jedno, jak moc se v takové chvíli snažíš. Lze to různě řešit dočasně, lze to řešit v případě, kdy je takový starý člověk schopen komunikovat. Zvládli jsme leccos, operace obou babiččiných kolen (výměna klubu), s tím spojené omezení hybnosti, zařídili jsme na to babičce byt, zvládli nákupy, úklid, návštěvy, rehabilitaci. Dalo se. Problémy začaly ve chvíli, kdy byl u babičky diagnostikován Alzheimer.

Zhoršení je postupné, takže dejme tomu máš možnost postupně se přizpůsobit, ale spolu se vzrůstající péčí tu máš před sebou milovaného člověka, který začíná mít psychické problémy, počáteční starostlivost se změni v deprese, výpadky paměti, postupná ztráta slovní zásoby. Přesně v takových chvílích, kdy jsem s babičkou cvičila např. poznávání předmětů, nebo jména členů rodiny, barvy, atd, jak se mnou kdysi takhle trénovala ona, když já byla malá.

Zvládali jsme to 4,5 roku a nedávno jsme s velmi těžkým srdcem babičce zajistili místo ve specializovaném zařízení. Bohužel u nás nelze zajistit, aby s babičkou někdo byl neustále, ani kdybychom se střídali (prakticky u nás bychom na to byli jen ve dvou lidech a oba chodíme do práce). A to mi věř, že už to potřeba je. Je opravdu strašné, když pak takto nemocný člověk upadne, ty máš hrozné výčitky, že jsi u něj zrovna nebyla, navíc babička už ani nedokáže popsat, co jí kde bolí, apod. A přitom se všechny problémy neustále jen zhoršují.

Píšeš o tom, že se všechno dá naučit. Ano, naučíš se potřebné asistenční práce, naučíš se o člověka pečovat doslova absolutně ve všem, ale k čemu ti to je, pokud nemáš možnost s ním být? Pokud bych sekla s prací, přibrala si k sobě ošetřovatelku, zajistila jiný byt, pak si to dovedu představit. Ale to bohužel nelze a pak se obávám také toho, že mé představy by realitě neodpovídaly. Mojí mámu tohle také velmi trápilo, tak to zkusila alespoň na víkend - no nešlo to. Po víkendu sice babička OK, ale máma naprosto vyčerpaná, fyzicky, ale zejména psychicky.

Psala jsi také o možnostech zajistit různé asistenční služby. Věř mi, že ani v tom jsme nezaháleli. Kontrola babičky každé ráno, přinést nákup a dietní oběd a pak zase odpoledne po práci, zajištěna zdravotní sestřička v důchodu ihned kdykoliv nablízku (velmi hodná sousedka babičky), docházení rehabilitační sestry a pedikérky, bezpečnostní "alarm" život 90. Takto se to skutečně dalo nějakou dobu řešit, ale teď už babička nemůže být bez kontroly skutečně ani na minutu, ani v noci.

Snad jedinou "výhodou" babiččina psychického stavu je fakt, že si babička neuvědomuje, že je ve specializovaném zařízení. Její nemoc jí z návyků ponechala neobvykle milou povahu a radost z lidí okolo, pokud má "světlé" chvilky, ale i trucovitost a až paranoidní chování nebo absolutní apatii, když to právě OK není. Sestřičky ji mají ale rády, babička dokonce udělala mírný pokrok v mluvení.

Viděla jsem přerod své babičky od soběstačného milujícího prarodiče v člověka plně odkázaného na péči ostatních. Jsem si ale jistá tím, že vnímá, jak moc ji milujeme a i tím, že miluje nás. Každý den za ní někdo z rodiny chodí, abychom jí té lásky dali co nejvíc. A jsem také moc ráda, že i personál v onom zařízení se k babičce chová mile, vstřícně, ochotně.

Psala jsi tuším i o finanční stránce věci s tím, že finance postačí, když se započtou přídavky. Pleteš se. Babička má důchod i příplatek "bezmocnosti", ale rozhodně to nepostačuje na krytí nákladu u člověka, který potřebuje péči 24 hodin denně a péče o babičku je natolik náročná, že nepřipadá v úvahu neodborná asistence (např. tebou zmiňovaná charita a jiné spolky). Do LDN jsme babičku nechtěli dát za žádnou cenu. Jsem vážně šťastná za toto zařízení. Pokud se shrnou náklady za pobyt v zařízení, placení nájmu babiččina bytu, léky pro babičku a ostatní, je pravda, že si to můžeme dovolit. Ale jen díky tomu, že chodíme normálně do práce. Kdyby jedna z nás zůstala doma, tím by se jakoby "ušetřilo" za pobyt v takovém zařízení, ale rozhodně by to nepokrylo finanční potřeby takové "domácnosti" - pokud vycházím ze současné reality. Nemluvě o tom, že bychom se pak těžko na své pracovní pozice vracely nebo se střídaly v péči o babičku. Vůbec si nedovedu představit, jak by to vypadalo, kdybychom neměli možnost babičce finančně pomáhat, kdyby třeba babička žila sama (myšleno bez nás).

Zažila jsem za těch 4,5 roku hodně velmi silných momentů. A to jsem z nás dvou (já a mamka) asi ta silnější. Tím hůř ovšem také ustávám chvíle, kdy vidím dopad především na mamku, která zcela jednoznačně babičce věnovala a věnuje nejvíc péče. A zcela jednoznačně vím, že jsme babičku měli doma tak dlouho, jak dlouho se dalo.

Chodím tedy za babičkou do tohoto zařízení. Většinou sedí v jakési "denní místnosti", kde ji mají sestřičky u sebe, je veselá, něco si brouká. Má radost, že jsem přišla. Chvilku si hrajeme s poznáváním barev, chvilku se mi babička snaží něco vyprávět, čemu se nedá za mák porozumět a tak reaguju instinktivně jako kdybych rozumněla perfektně, zkusím, zda babička dokáže např. pojmenovat hrnek. Pak si babičku naložím do vozíčku a jedeme do tamní restaurace na kafe. Já babičce něco vyprávím, babička mi vůbec nerozumí, ale stále se usmívá a opakuje, že mě má ráda - ačkoliv je tohle její asi nejčastější věta, už ji celou dohromady nedá, takže většinou je to "Já tě moc - no vždycky, ale moc!" tuhle větu skutečně nemusí říkat celou. Stačí se podívat do jejích očí. Kdysi zažila svého dědečka jeho posledních 10 let těžce nemocného upoutaného na lůžko. Dřív, když si svůj zdravotní stav ještě uvědomovala, ji to trápilo a velmi často vzpomínala právě na dědečka. Můžu říct, že jsem šťastná, že teď už si na to nepamatuje.