Re: Také jsem poznala:-(

Rosie,
mělo to tak být, rozhodla se z tohoto světa odejít a věděla, že jste pro ni dělali to nejlepší, co jste mohli.

Můj dědeček zemřel před dvěma lety. Tou dobou jsem žila s rodinou 200 km daleko. Zpráva o jeho kolapsu a následné smrti mě velmi zasáhla. Ale na druhou stranu zemřel jak nejlépe mohl. Doma v křesle, když se díval na televizi. Tedy naposledy vydechl v nemocnici následujícího dne ráno, ale nebýt jeho dcery, která nedovolila lékařům, aby ho přestali oživovat, tak vydechl naposeldy doma. Tam to miloval. Nikdy nechtěl skončit v LDN. Měli s babi úspory na hospic. S babi to bude jednoho dne jiné. Teta je už v důchodu, takže se o ni postará a to jí dává útěchu a pocit bezpečí. Babi by přesun do LDN nepřežila.
Ale ne všichni mají takovou možnost, takový "přepych", pečovat o své blízké, rodiče, když už to sami nezvládnou. Je to nespravedlivé. Rodiče nás vychovali, dali nám to nejlepší, a my jim to mnohdy nemůžeme vrátit....
Vše je jen a jen o lidech. Na rodině se to probírá dnes a denně. Mladí lidé se umějí bránit spíše nežli starouškové. Kéž by se nad sebou většina personálu zamyslela a vžila se do situace pacientů/klientů.