Přidám vlastní zkušenost

Moje babička byla úžasná žena. Pamatuji si jí jako vitální korpulentní ženu se srdcem na dlani a láskou v očích!
Když onemocněla, snažila se nejprve sama se postarat jak to jde. Poté se přestěhovala k nám, což znamenalo určitě nějaké sebezapření, protože žila v Šumavských horách a minivesničce, obklopená svým hospodářstvím.
Dokud byla u nás, její zdravotní stav se nezhoršoval. Byla u nás asi dva roky, maminka zůstala kvůli ní doma po mateřské a dělala opravdu s láskou, byť to byla tchýně(do té práce už jí pak samozřejmě nevzali). Poté přišli na to, že babi má nádor na mozku. Nejprve byla v LDN, potom na operaci. Nevzpomínám na tu dobu, kdy byla v těch všech nemocnicích, ráda. Moje maminka říkávala, jestli sem někdy budu muset tak mě radši zastřelte. Pamatuji si, že nikdo tam nebyl hodný (takhle jsem to tako dítě vnímala). Myslím, že dodnes rodiče trpí trochu tím, že jí nemohli více pomoci ani jí navštěvovat. Rodina procházela velkou finanční krizí, mamka neměla práci (po tolika letech doma!!!), otec o práci přišel. Čtyři děti. Byl problém navštívit jí v krajské nemocnici i jednou za 14. dní.. Naštěstí její trápení zas tak dlouho netrvalo. Vzpomínáme na ní stále jako na tu naší úžasnou babi, a i když jsou to už léta, co odešla je stále s námi!

Vím, že rodiče neměli žádné informace, jednání s úřady nebylo tenkrát lehké a v podstatě to všichni viděli tak, že když jste jí doma chtěli, tak se starejte, dříve se to také tak dělalo.. Příspěvek nějaký mamka dostávala, ale myslím, že říkala, že byl menší nebo podobný než tehdejší mateřská, takže asi nic moc. No a charity a podobné záležitosti byly ještě v plenkách. Takže pomož si jak umíš.

Já osobně jsem přesvědčená, že kdyby se cokoliv dělo v rodině - rodiče, manželovi rodiče, sourozenci, radši bych byla doma, dokud by to šlo, i když člověk nikdy neví co se semele. Mám ale výhodu, že manžel to vidí stejně a hlavně na to máme prostory a ochotu.