Je to těžké...

Já jsem si babičku k sobě nastěhovala, přes 5 let žila u nás ( její dcera zemřela )a nechala jsem si ji doma až do konce. Nebudu popisovat chování zdravotníků v nemocnici, kde byla asi týden hospitalizovaná, ale dalo by se rozdělit na dva přístupy k nemohoucím ( nechodícím): trochu líp se sestry chovaly k těm, za kterými alespoň občas někdo přijde, jinak to byla hrůza..babička po týdnu odmítla léčbu a chtěla za každou cenu domů..vždy dodržovala až nábožně co jí řekl lékař, ale v nemocnici docházelo třeba k tomu, že babičce nejdřív přinesli jídlo a až potom jí píchli inzulín, ztratili jí takové to píchadlo na inzulín, sebrali jí časopisy, co jsme jí přinesli...chodili jsme za ní každý den.První asi 4 roky soužití docela ušly, narodilo se nám dítě, takže jsem mohla být doma, ale poslední rok byl hrozný, babička měla rakovinu žaludku, která jí zas kupodivu zas tolik neomezovala, ale najednou přestávala duševně stíhat ty běžné úkony, co jí ještě zbyly - pro ni jediné pouto se životem - nestíhala na záchod, i když měla chemický přímo v pokoji, plenám se bránila, nadávala nám že jsme jí je nutili, museli jsme jí sebrat léky, v noci chodila, zamotala se a několikrát ošklivě spadla..měla pocit, že se jí dost nevěnujeme, zvonila na zvonek ,co měla v pokoji, v noci, jen aby ho vyzkoušela..bylo to fakt náročné..k tomu jsme s manželem byli v okolí za exoty nebo za zlatokopy - kvůli důchodu, za který jsme ale kupovali věci pro babičku, ze strany doktorů, ať už na pohotovosti nebo obvodního jsem cítila : máte ji doma, tak se starejte..vyhoření mě neminulo, ale snažila jsem se..odměnou byl dobrý pocit z toho, že babička umřela oblopená námi, vnoučaty a pravnoučaty, někdo ji při umírání držel za ruku a když vidíte někoho umírat, spousta věcí vám pak přijde nedůležitá, protože si uvědomíte vlastní smrtelnost..