Re: Neprímá diskriminace

Petro, Líza si k tomu možná řekne svoje, ale já myslím, že to myslela jinak. Tady nejde o "ochotu" být s dítětem doma do 10 let věku, pokud to je nutné (postižené dítě, závažné zdravotní problémy, exémy apod.) Jde o to, že dítě, které stoná častěji jak dvakrát do roka, je jev poměrně častý a obvyklý, není to tedy nic tak výjimečně závažného - a přesto někteří jako by říkali: ženská, máš dítě do (5, 7, 10) let, patříš k plotně. --- Je tu asi více hledisek. Na jednu stranu tady vládne představa, že "si to" ženy neumějí zařídit - a některé to fakt "umí" (tj. mají tu možnost), a přesto jsou zaměstnavateli automaticky odmítány. Na druhou stranu mají problém ty, které nemají možnost si to fakticky nějak zařídit a s tím dítětem musejí být při nemoci doma samy. Další hledisko - souhlasím s Tebou, dítě není pinponkový míček, aby byla matka "povinna" ho někam vždy přepinknout - je taky potřeba, aby dítě bylo citově nějak zakotvené, a ne aby s ním bylo zacházeno jako s nepotřebným krámem, který lze vždycky někam odkopnout. Pak je tu další hledisko - a to bych chtěla říct jak Tobě, Petro, tak i eventuálním zaměstnavatelům - žena není jen automat na výchovu dítěte - má taky své duchovní potřeby, které je třeba nějak uspokojit, aby se necítila nešťastná a nespokojená - ne každá žena totiž vidí své JEDINÉ štěstí ve výchově dětí (byť by své děti milovala a dělala pro ně první poslední). A tady vidím problém - protože mnozí chtějí, tak jako mnoho století před námi, ženu s dětmi nacpat do kuchyně a nedovolit jí ani pípnout. Což je samozřejmě zatraceně nefér. A tak - myslím - že to myslela Líza - že upozorňovala na potřebu duchovního rozvoje, kterou mají ženy s dětmi zrovna tak jako muži nebo ženy bez dětí.
M.