Problém je v tom,

že stát zde jednou opět chce řešit vlastní problém (sociální politiku) tím, že ho s klidným svědomím přehodí na někoho jiného, aby se staral a nesl veškeré nevýhody. Jako u regulovaného nájemného.

Tím, kdo v této chvíli drží Černého Petra, je zaměstnavatel (a v důsledku toho pak ty maminky s malými dětmi). Ochranu, která pro ně u nás existuje, považuji za nehoráznou a kontraproduktivní. Když už je zaměstnavatel jednou přijme a ony budou chtít beze zbytku využít všechna práva, která jim ze zákona náleží, tak to můžou udělat, zákon je chrání a zaměstnavatel může tak maximálně skřípat zuby. Nepochybuji, že se mu nezamlouvá, když je někdo s dítětem na paragraf co měsíc doma, ale nemá tu zásadní možnost - takového zaměstnance propustit, protože se mu nevyplácí a malou firmu by to mohlo klidně i položit.

Žádná vláda se do toho, stejně jako do deregulace nájmů, nehrne, protože politicky by to bylo velice nepopulární opatření.

Řešením by podle mne bylo zrušit tuto nadměrnou ochranu zaměstnanců (protože kvůli ní teď matku s dítětem nevezmou radši už preventivně, protože už vidí, jak by se jí v případě potíží těžko zbavovali) a kdyby se v našich zaměstnanecko-zaměstnavatelských vztazích zahnízdila určitá vstřícnost obou stran. Tj. já jako zaměstnavatel chápu, že máš malé děti a že občas potřebuješ zůstat s nimi doma. Na druhou stranu očekávám, že to tak nebude každý druhý týden, a že když budeme mít v práci třeba závěrky, kdy je každá ruka dobrá, tak si to nějak zařídíš, abys tady mohla být, nebo si vezmeš práci domů.