Re: Neprímá diskriminace

No, Šáry, jenže já handicapy mám. Jednak výraznou krátkozrakost (to už taky může být u zaměstnavatele mínus), a jednak přílišnou citlivost. To je povahová vlastnost, kterou si neodpářu, ale která mi například zbraňuje přijmout zaměstnání, u kterého budu dopředu vědět, že bude příliš stresující (což je každé druhé v ekonomické oblasti). Abych byla konkrétní - už se třeba bojím někomu dělat účetnictví (protože jsem se jednou spálila, byť ne přímo v účetnictví, málem mi spadl do klína dluh 70 tisíc). Já bych třeba teoreticky nepohrdla ani tím dělat uklízečku. Jenže mám fobii ze špíny, závratě, a nejsem zvlášť fyzicky zdatná - takže to prostě nepřichází v úvahu. Apod. Povinnost přežít? No, asi takhle. Když není možné sehnat práci, tak necháme chcípnout? Tomu se ale naprosto nedá říkat lidskost. --- Máš pravdu. Zatím extra nesháním práci. Ale právě proto, že konkrétně můj syn mě do těch svých sedmi let dost potřeboval (anebo spíše - byla jsem přesvědčena, že mě potřebuje). Teď se chystám se na hledání práce více vrhnout, ale skoro dva týdny stonal syn, teď jsem nachřapaná a nemožná zase já, apod. Stále čekám, že se situace nějak usadí, ale ono se už několik měsíců či spíše let pořád něco děje. Syn měl strach ze školky, pak ze školy, pak jsme dlouze a náročně rozhodovali o tom přestupu, pořád něco. A ne a ne se to trochu usadit. --- Přesto NĚCO dělám - z vlastní kapsy jsem si zaplatila rekvalifikační kurz a dojíždím jednou týdně do Prahy. Ovšem taky to není legrácka, páč jsem zjistila, že už se neumím učit a navíc nevím, jak se mám učit, když nemám podklady a musím si je dohledávat bůhvíkde - inu, jako vysokoškoláci:-))))
Jinak, konkrétně teď v této diskuzi spíše hovořím v obecné rovině, nikoliv sama za sebe. Sama za sebe jsem vystoupila hlavně v debatě o solidnosti v jednání viz kauza Xantipa.
M.