Je čeština v ohrožení?

Hlavním podnětem pro vzrůstající pocit „ohrožení“ češtiny byl rok 1989, po němž jsme se náhle stali součástí světového dění. Velmi výrazným se stal vliv angličtiny poté, co v podstatě ze dne na den byla ruština jako cizí jazyk ze škol naprosto vyřazena a její místo zaujaly angličtina a němčina. Do češtiny tak proniká mnoho anglických výrazů, nejširší jsou asi skupiny slov pojmenovávající skutečnosti týkající se nových oborů (počítače: PC, software, harddisk, monitor; modeling: casting, book, face apod.).

Toto působení se týká převážně právě slovní zásoby, ale zaznamenáváme i některé jevy morfologické. Takovou novinkou v češtině jsou nesklonná přídavná jména, jejichž existence narušuje donedávna platnou poučku, že přídavná jména patří mezi ohebné slovní druhy. Lingvisté proto s napětím očekávají jejich další vývoj. Současný stav je takový, že si jazyk ve většině případů vytvořil k nesklonnému přídavnému jménu i sklonnou variantu, např.: fér – férový, super – suprový, suprácký apod. Sice se častěji používá nesklonný tvar, ale to je podle mě spíš dáno tendencí užívat kratší pojmenování, než že by to znamenalo silný vliv angličtiny.

Do českého jazyka pronikají i nesklonná podstatná jména. A jak se s tím náš jazyk vyrovnává? Zase vznikem ekvivalentů! Nesklonné tvary jsou tak „odsouzeny“ k užívání převážně v odborných textech, zatímco při běžné, neoficiální konverzaci bychom tyto výrazy hledali marně. Čeština tedy nepřijímá cizí slova „otrocky“, ale pracuje s nimi, včleňuje je do svého systému, je velmi tvůrčí, přizpůsobuje si je po stránce tvaroslovné i fonetické a to je pro mě důkazem, že jako jazykový systém rozhodně neupadá.

Obavy se týkají spíše užívání jazyka v praxi. Jak vyplývá z některých anket, lidé pociťují, že se úroveň češtiny za několik posledních let snížila. Ale není to spíš tím, že úroveň jazyka se posuzuje podle toho, nakolik projevy korespondují se spisovnou češtinou? Není tedy problém v tom, že pro většinu z nás jsou pojmy jazyková kultura a spisovná čeština synonyma? Dynamický vývoj našeho jazyka za poslední desetiletí totiž způsobil obrovský nárůst výrazových prostředků v nespisovné vrstvě češtiny, zatímco do spisovné češtiny pronikají tyto výrazy velmi pozvolna. Pokud tedy ztotožňujeme úroveň jazyka s tím, jak moc se blíží mluva spisovné češtině, není divu, že se nám zdá, že to jde s naším jazykem z kopce.

Také se více přihlíží k funkčnosti, výrazy nespisovné tedy můžeme stále častěji najít v projevech spisovných, protože se toto konkrétní užití jeví jako funkční. Bohužel někoho to pobuřuje a nechce připustit, že výraz zdající se být pro použití do oficiálního projevu nevhodný, může být v určitém

Obavy o úroveň českého jazyka se však netýkají pouze zatrpklých a nepřizpůsobivých jedinců, ale mohou zcela reálně vyplývat z klesající úrovně jazykových projevů. Je totiž pravda, že zejména pěstování mluveného projevu bylo v poslední době jaksi odsunuto do pozadí, protože množství učiva ve škole a možná i nutná příprava učitele způsobují ochuzení hodin slohu o komunikační výchovu. Sice se teď objevují snahy něco s tím udělat, ale zatím k výraznějším změnám nedošlo.

Také klesá kvalita slohových prací žáků, což může být způsobené tím, že dnešní děti mnohem méně čtou a kromě školy v podstatě nekomponují žádné souvislejší projevy (dopisy už dnes téměř nikdo nepíše a mám pocit, že mailování využívají spíše dospívající a dospělí, ale menším stačí pouze úsporné sdělení prostřednictvím SMS). A protože v dětech je naše budoucnost, měla by se tato situace zlepšit – nejen zkvalitněním hodin slohu, ale také např. přísnějším výběrem moderátorů a dalších lidí vystupujících v rozhlase či televizi, protože tato média rozhodně působí na naše jazykové povědomí.

Mám tedy pocit, že neklesá úroveň jazyka jako takového, ale jeho uživatelů. Vždyť čeština má velmi širokou slovní zásobu, spousty konkurenčních prostředků, které nabízejí nespočetné možností vyjádření, přesto jakýsi trend maximální úspornosti a dostačující jasnosti vyjádření vede uživatele jazyka k tomu, že stačí ovládat jen omezený slovník pojmů. A právě nesprávné vyložení pojmu vede stále častěji k nedorozumění. Bylo by tedy vhodné posílit kultivované projevy, a to jak mluvené (v médiích i na veřejnosti), tak i psané (vystříhat se především nekvalitních překladů a výrazově chudých novinových či časopiseckých článků).

Pokud se o češtinu budeme starat, budeme ji užívat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak se o ni zatím bát nemusíme!

Autorka je studentkou 4. ročníku oboru čeština – dějepis na Pedagogické fakultě UK v Praze.