Dnes važím já!

Jestliže dříve byly její výkyvy v chování znepokojující, teď nám začaly dělat opravdové starosti. Dnes už nedokážu posoudit, jestli jsme mohli a měli předvídat, jestli jsme měli možnost alespoň něčemu předejít…nevím. Manžel zůstal s Míšou na MD, což naše okolí nedokázalo skousnout - některým se zdálo, že já jsem kariéristka, jiným, že manžel je líný pracovat, a všem dohromady vrtalo hlavou, kolik bereme za to, že vychováváme cizí děti. Přestože jsme s našimi dětmi zažívali taky spoustu pozitivního, radosti z jejich úspěchů, společné výlety, hry a zážitky, mnozí vrtěli nechápavě hlavou.

Krátce po té, co jsem začala mít pocit naprosté bezmoci ze všech událostí kolem nás, mi nabídla jedna moje kamarádka, abych s ní jela na maminkovský víkend. Moc se mi nechtělo, ale manžel mě postrčil, jen ať prý jedu - i když by nejspíš měl jet on, když je na MD.

Setkání bylo úžasným balzámem na moje rodičovské sebevědomí. Sjelo se 14 maminek-pěstounek, a mluvilo se o všem. Nikdo se nechytal za hlavu, že moje dítě krade, nikdo mi neříkal, že má Míša vývojový skluz nejméně 2 roky, nikdo nás nesoudil a nechtěl vysvětlení. Paráda. Konečně jsem mohla mluvit s těmi, kdo stejně důvěrně jako já věděli, o čem je řeč, mohly jsme si svobodně sdělovat svoje zkušenosti a zážitky, a společně se zasmát. Jedna zkušená maminka mi řekla: " Krádeže? Ani mi nemluv!" Celá dychtivá, že teď se konečně dozvím, jak na to, jsem se zeptala, jak to tedy řeší.

" No jak - koupili jsme si trezorek!"

A bezvadné bylo, když některé maminky řekly: " To náš Luboš ( Pepík, Maruška) DĚLAL taky!" Ten minulý čas, to mě povzbudilo. Naděje, že nic netrvá věčně.

Domů jsem se vrátila osvěžená na těle i na duši, plná elánu, s adresami nových přítelkyň, lidí, kteří už vědí.

Dnes, po několika letech, po mnoha dovolených strávených s pěstounskými rodinami a mnoha víkendovkách pro maminky-pěstounky, patřím i já mezi ty, co už vědí - a radím všem, kteří stojí na začátku: snažte se najít si čas nejen na děti, ale i na sebe a na podobná setkání. Kdysi nám jedna psycholožka říkala o odměnách ve vztazích, u mužů prý vede u-u (uvařeno, uklizeno), u žen po-po (posedět, popovídat). Na maminkovských víkendech se my ženy odměňujeme navzájem.

Dobré bylo, že jsme se nikdy nehroutili oba s manželem najednou. Vždycky jeden z nás dokázal tomu druhému nabídnout rameno k vybrečení. A i doma jsme dbali na malé odměny ve vztahu.

Tak třeba jednou jsme se v neděli ráno rozhodli, že si každý vytáhne papírek se jménem toho člena rodiny, kterému bude dělat celý den radost. Večer potom budeme každý hádat, kdo to byl.

Manžel vyrobil lístečky, děti si vylosovali jména a s tajemným úsměvem se rozprchly. Já jsem si vytáhla lísteček s nápisem " MAMINKA". Bezva, řekla jsem si, posadila se do křesla a četla si časopis. Po chvíli mi to nedalo a začala jsem zkoumat, co dělají ostatní. Helenka umývala nádobí. Manžel vařil oběd. Daneček zametal. Dominik na stůl aranžoval květiny. Míša malovala obrázek.

To už ale všichni začali větřit zradu.

" Ukaž mi lísteček", vyzval Dominik Danka.

" Neukážu. Komu ty děláš radost?"

" To se neříká…Míšo, co to maluješ?"

" Neřeknu, to je mamince."

To už manžel rychle odhodil utěrku a prchal do bezpečí před podvedenými dětmi, které si rychle ukázaly svoje lístečky - na všech bylo napsáno MAMINKA.

" Téda", rozběhli se za tátou, " to si vypiješ!" a zlechtali ho až do úplného vzdání se.

Oběd jsme potom připravili všichni společně.

Nebo večeře:

Začalo to vybíráním schránky.

" Mám poštu", překřikovaly se děti, když jsme se blížili k domu. Později někteří vykřikovali " mám poštu" už na mostku, potom před nástupem do auta, pak hned ráno u snídaně… Abychom tomu učinili přítrž, řekl táta jednoho dne rozhádaným dětem ( " já jsem si to řekl dřív!" " ne, já!"): " Tak každej den bude vybírat poštu jeden. A ostatní uvaří večeři."

" Jó," nadchli se hned, " dnes vařím večeři já!"

" Ne, já!"

Rozdělili jsme si dny, kdy kdo bude chystat večeři. Potraviny si mohly děti buď sepsat nebo nakoupit samy. Bylo to skvělé období. Děti vytvářely úplné kreace, a vždycky to bylo k jídlu.

Míša dost dlouho stála bokem, až se jednoho dne rozhodla k odporu:

" Dnes važím já!"

Nakoupit nepotřebovala nic, všechno si prý obstará sama. Napjatě jsme čekali, co z toho bude.

Dopadlo to, jak to dopadnout muselo.

K večeři jsme obdrželi každý jedno lízátko.