Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?

Tak, a je to tady znova: radosti, starosti, otázky. Jedna z nejdůležitějších, která asi trápí většinu maminek zní: Jak a kde rodit? Napoprvé jsem rodila doma a ráda bych se s vámi o tuto nezapomenutelnou zkušenost podělila.

Otěhotněla jsem někdy mezi 22. a 24. prosincem 2002. Termín porodu byl určen na 14. září (podle pohybů na 5.). Tedy Panenka, nebo Panáček? Kromě počátečního špinění, které moje gynekoložka vyřešila podáváním vitamínu C, bylo všechno více-méně v pořádku: občasné kontrakce od konce čtvrtého měsíce, rychlé nabývání kilogramů, sem tam křeče do nohou a v posledních měsících samozřejmě únava. Problémy se spaním (maminky to znají, ostatní mohou zkusit přivázat si na břicho nějaký polštář), byly zřejmě přípravou na probdělé noci po porodu :-)

Našla jsem si porodní asistentku, která mě uvedla do tajů porodu doma: musíš se s porodem trefit mezi 38. a 42. týden, rozhoduje barva plodové vody, srdeční ozvy miminka. Žádný nástřih, žádné protržení vaku blan, žádné holení, žádný klystýr, žádný epidurál, můžeš si zvolit polohu, jakou chceš, – to mě právě lákalo. Těsně před koncem porodu přijde ještě jedna porodní asistentka, aby se jedna z nás mohla starat o Tebe, druhá o mimčo. Zmínila se i o možnosti pronajmout si bazének, toužím-li po tom rodit do vody.

Moje porodní asistentka je zodpovědná a tak mě upozornila i na možný výskyt komplikací: kyslík mám s sebou, šít umím, když se mi něco nebude líbit (barva plodové vody, srdeční ozvy…), pojedeme do porodnice, kde Tě ale neopustím. Máš právo kdykoliv změnit názor a rozhodnout se sama z vlastní vůle pro porodnici.

Ohledně porodu jsem měla pár otázek, nedokázala jsem si představit, jaké to vlastně je. To mě čeká třeba dvanáct hodin nepřetržitých bolestí? Veronika, tedy PA, mi vysvětlila, že mezi kontrakcemi má člověk čas si odpočinout a „rozdýchat to“, také prý často ke konci porodů pozoruje, že většina maminek je trochu „mimo“ v důsledku látek vyplavovaných do krve. Tělo tak reaguje na bolest a možná i na překysličení. Takové hluboké dýchání při porodu se, podle mého názoru, dost podobá holotropnímu dýchání. Jedinou podmínkou, kterou jsem si kladla já, bylo, že nechci, aby na mě hned křičeli, jestli je to holka nebo kluk. Chtěla jsem zachovat moment úcty a ticha a užít si ten okamžik nesmírné radosti po tak náročné „práci“. Pohlaví děťátka mi v té chvíli nepřišlo zas až tak důležité.

Povinná byla návštěva porodnice, tuším že ve 36. týdnu. Právě z důvodů možných komplikací si vás tam oměří, prohlédnou a hlavně zapíšou do počítače, aby o vás věděli všechno, jestliže k nim přijedete rodit, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pro mě to byl hrozný zážitek, nevím, jestli jsem byla pod vlivem hormonů přecitlivělá, ale jediné přirovnání, které mě napadlo bylo: Slepičárna. Vajíčka jsem jíst nepřestala, ale vždycky si u toho vzpomenu na ubohé slepice.

V srpnu 2003 panovala neskutečná vedra. V široké a tmavé chodbě někde v suterénu porodnice jsem přes hodinu čekala, až na mě přijde řada. Bylo mi horko na omdlení a měla jsem vztek. Vedle mého vzorku moči, který jsem poslušně zanechala v podepsaném kelímku na záchodě, se strkala řada dalších. Podobně tomu bylo na chodbě. Říkala jsem si, která z těch budoucích maminek omdlí jako první. Jakýmsi zázrakem nebo silou vůle se všechny udržovaly ve stavu příčetnosti.

Zavolala si mě sestřička, ptala se mě na věk, pohlaví, bydliště a podobné „ptákoviny“ a taky proč vlastně chci rodit doma. Vykoktala jsem něco o tom, že těhotenství není nemoc. Nechala mě se svléknout do spodního prádla a naměřila mi tlak. Horní hranice mi vzteky vylítla na 135 – normálně mívám mezi 114 a 117. Potom řekla, že doktor přijde za chvíli. K mému udivení přišla doktorka. Oděna v bílém plášti se mi představila a podávala mi ruku. S elegancí brouka povaleného na záda (ležela jsem na vyšetřovacím stole, s tím ohromným břichem nade mnou), jsem se zmohla jen na zatnutí zubů. Doktor prohlásila, že je všechno v pořádku, dítě má hlavičku dole. Prohlédla mi nohy a zkonstatovala, s intonací prodavače koní: „Á, žádné křečové žíly, no to je výborné!“ Když jsem se posadila, rozhodla se mi ještě vyšetřovat prsa. Ještě nikdy v životě jsem se necítila tak zneužitá. Na otázku, proč vlastně chci rodit doma, a na poznámku, že moje porodní asistentka se mnou klidně k nim do porodnice může taky, jsem se rozbrečela. Ani nevím, jak jsem se z toho přehřátého pekla dostala ven.

Poslední pátek v srpnu, koncem 38. týdne, jsme se s manželem trochu mazlili. Druhý den jsem měla v kalhotkách červenou skvrnku. V obavách, jestli jsme miminku přeci jenom nemohli ublížit, jsem volala porodní asistentce. Uklidnila mě, že ke konci těhotenství může být děložní čípek už chatrnější a zvlášť, jestli jsme si užívali.

Měla jsem hroznou chuť na houby, a přestože sobota byl první den ochlazení po dlouhé době a věděla jsem, že pravděpodobně žádné neporostou, vytáhla jsem manžela do lesa. „Nu co“, říkala jsem: „třeba najdeme aspoň to děťátko, taky Ti vaši říkali, že než jsi se narodil, tak jsi chodil po houbách?“

Ten varovný signál nám ani jednomu nedal spát. V neděli 31. srpna jsme se rozhodli dokončit poslední přípravy na porod: co kdyby! Uklidili jsme byt, přesvědčili jsme se, že máme všechny věci ze seznamu, sešroubovali kolíbku… Někdy v šest večer jsem sebou unaveně praštila na kanape a prolítlo mi hlavou: „Co já jen budu těch posledních čtrnáct dní do porodu dělat?“ Vzpomněla jsem si ještě na nějakou drobnost, co jsem chtěla uklidit, zvedla jsem se rychle na nohy a najednou měla pocit, že mi někdo chrstnul sklenku vlažné vody mezi nohy. V tu chvíli mi bylo „jasno“: před porodem už si neodpočinu! Začali jsme s manželem nosit všechno potřebné do obýváku, kde jsem chtěla rodit: igelity na podlahu, plínky, ručníky, osušky, teplomet, odpadkový koš, oblečení na miminko… Dokonce jsem si přichystala i tašku do porodnice, kdyby přeci jen náhodou…

Vlastně mi neodtekla všechna plodová voda najednou, ale neustále mi odtékala po troškách, kontrakce jsem měla tak jednou za deset minut a nebolely. Porodní asistentka přijela někdy okolo půl jedenácté večer a zjistila, že jsem otevřená jen asi na centimetr. U prvorodiček může otvírání trvat dost dlouho. Na urychlení porodu mi nabídla ricínový olej, nebo nějaká homeopatika, jméno už si nepamatuju. Zároveň mi řekla, že taky klidně můžu jít spát, ale že lékaři nemají rádi dlouhou prodlevu mezi protržením vaku a vlastním porodem. Upozornila mě, že jestli v pondělí ráno kolem sedmé, osmé nebudu v plné práci, budeme muset do porodnice. Rozhodla se odjet domů s tím, že mám kdykoliv zavolat, nastanou-li pravidelné kontrakce, nebo bude-li mě cokoliv trápit.

Vzpomínka na „slepičárnu“ a nechuť se tam vrátit, ve mně probudila nečekanou energii. Rozhodla jsem se pro ricínový olej, homeopatii jsem tehdy ještě nevěřila. Ricínový olej rozhýbe střeva (ze své zkušenosti mohu jen konstatovat, že důkladně) a tím ovlivní i dělohu, která je vlastně velkým svalem, a která s nimi těsně sousedí. Olej však nebylo čím zapít, neboť lednice byla úplně vymetená. Nemá ošklivou chuť, ale vzhledem ke své konzistenci se nedá moc dobře polykat, asi tak jako každý jiný olej. Ještě teď, když si na to vzpomenu, se mi zvedá žaludek, co by ale maminka pro blaho své a svého děťátka neudělala že…

V jedenáct večer jsme šli do nedaleké restaurace koupit džus, abych měla tu trochu nevábné tekutiny čím zapít. Bydlíme v osmém patře s výtahem a většinou ho také používáme, tentokrát jsem se ale rozhodla pro schody. Nutno přiznat, že to dá zabrat. Zvlášť s 25 kg navíc. Té noci jsem běhala ty schody ještě mnohokrát, tak moc jsem si přála rodit doma, v klidu. Myslím, že jsem vlezla i do vany a snažila se stimulovat pohlavní orgány, né že bych měla pomyšlení, ale chtěla jsem vyloučit co nejrychleji co největší množství oxytocinu.

Manžel pochrupával a já se šla na chvilku taky natáhnout. Vzhledem k tomu, že mi nepřetržitě v malých dávkách odtékala plodová voda, zas až takový odpočinek to nebyl. Někdy kolem jedné hodiny v noci, prvního září, přišel pořádný průjem. Ve dvě už jsem měla pravidelné, docela dlouhé kontrakce, každých pět minut.

Veronika přijela někdy kolem třetí. Byla jsem otevřená tuším asi na 4 cm. Tedy nic moc. Rozhodli jsme se všichni, že se pokusíme si trochu odpočinout, protože i přes ty kontrakce jsem se otvírala dost pomalu. Veronika v obýváku na kanapi, my s manželem v ložnici. Já jsem si teda moc neodpočinula, protože moje kontrakce přestávaly být vleže snesitelné. To znamená, že jsem vždy tak 2-3 minuty ležela a pak se honem zvedla, protože ve stoje to bolelo míň.

Takhle mě v sedm ráno našla Veronika trpící u komody v ložnici. Nabídla mi vanu. To mi pomohlo. Manžel šel nakoupit, abychom měli do čeho kousnout. Pořád se nevracel a já už měla strach, že porodím bez něj. Bolesti se postupně začaly stávat jen obtížně snesitelné, takhle bolestivou menstruaci jsem ještě neměla :-). Klečela jsem na kanapi, opřená o opěradlo na břiše teplou ohřívací láhev a velký polštář. Supící a hekající – to byl totiž opravdu jediný způsob, jak zmínit bolesti, mě našel, když se asi po 45 minutách vrátil z nákupu.

Plodová voda mi pořád odtékala drobným čúrkem, tep děťátka byl kolem 150 úderů za minutu, jen bolesti byly čím dál tím horší. Manžel mi držel hlavu a hladil mě ve vlasech. Zlato, bylo mi ho tak líto, že nemůže nic dělat, ale konverzovat jsem v té době už opravdu nebyla schopná. Když se mě na něco zeptali, byla jsem schopná odpovědět jen ano nebo ne. Kontrakce jsem prokřičela natolik, že jsem se víc bála o hlasivky než o rodící orgány.

Potom jsem začala cítit hlavičku děťátka, jak už se chce drát ven. Musím přiznat, že jsem z toho byla dost „vyplašená“, nějak jsem to nečekala tak rychle, myslela jsem, že porod trvá mnohem déle. Opravdu jsem měla v hlavě zafixovány ty hodiny utrpení. Největší bolest mi způsobovala právě hlavička, která chtěla projít tou úzkou brankou a já cítila, že ještě nejsem úplně otevřená. To poslední dootvírání, vstřebávání čípku, trvalo ještě dvě hodiny.

Když přišla druhá porodní asistentka, jen jsem ji pozdravila, ale ani jsem se na ní nepodívala, tolik jsem byla soustředěná na sebe, na děťátko. Někdy v tu chvíli mi definitivně praskl obal a vyteklo značné množství plodové vody. PA mi nabídly změnu polohy. Přešla jsem ke stolu, opřela se o lokty a mezi kontrakcemi odpočívala v sedě na židličce. Miminku se podařilo překonat branku z dělohy ven (to musí člověk opravdu pořádně zatlačit) a vydalo se na cestu. To bylo někdy po desáté dopoledne. Bála jsem se, abych v sedě na židličce nějak nepochroumala děťátku hlavičku. Poprosila jsem o dětský plovací kruh, který jsem měla připravený na dobu po porodu (vyčetla jsem v jedné knížce, že je príma, když nemusíte sedět přímo na pochroumaných rodidlech a mohu potvrdit, že to po porodu bylo opravdu moc fajn). Dali mi ho na židličku a na něj ještě plínku, abych nezašpinila polstrování.

Po pár kontrakcích mi Veronika musela vysvětlit, že už opravdu rodím. Myslím, že jsem musela být samým štěstím a taky účinkem vyplavených hormonů v krvi, opravdu trochu mimo, protože detaily už si moc přesně nevybavuju. Nabídla mi, že mohu zkusit nahmatat vrcholek hlavičky mezi nohama. A opravdu. To mi dodalo sílu (kromě hroznového cukru, který do mě cpal manžel) a asi za dvě kontrakce bylo miminko na světě. (V 10:38)

Byl to zvláštní pocit. Prvně jsem ho spatřila, jak leží na zádech v tom plovacím kruhu a třepe nohama a rukama, už si nepamatuju, jestli křičel celou tu dobu. Jen vím, že jsem si hrozně přála vzít ho do náručí, ale nemohla jsem, protože mezi nohama jsem měla pupeční šňůru a kdybych se otočila, pravděpodobně by spadlo na zem. Museli mi ho provlíknout mezi nohama a pak teprve spočinul v mých rukou. Jaký nádherný pocit štěstí! A únavy!

Všichni, kromě mě, která neměla brýle, už v té době věděli, že to je kluk, ale zachovali mé přání a nikdo mi nic neřekl. Já si užívala, už v leže a s teplými ponožkami na nohou, pocit štěstí. To miminko bylo tak nádherně špinavé a moje a celé!!

Z klidu mě vyrušily až PA, které po mně chtěly, abych vytlačila taky dělohu, trochu mě honily, protože jsem prý ztratila dost krve. V leže to opravdu moc nešlo a taky už nebylo tolik sil. Nejhorší okamžik přišel, když se Veronika rozhodla, že se musí podívat, jak jsou na tom moje rodidla. Tiše jsem doufala, že nebudeme muset šít, ale museli jsme. Byla jsem roztržená sice jen na povrchu, protože poslední týdny jsme poctivě mazali, ale i přesto to bylo na 5 stehů, naštěstí s lokálním umrtvením.

Potom hupky do sprchy, zatímco PA otíraly, kontrolovaly a oblíkaly Honzíka a manžel telefonoval novinku po všech kamarádech. No a potom mi ho přinesli do ložnice, do postele a začaly ty bezesné noci, ale to už je jiná kapitola :-)

A kde a jak tedy budu rodit tentokrát?

Jsem o dva roky starší a možná i dospělejší. Na rozdíl od tenkrát, teď už vím, o co mohu přijít, a že mohou nastat komplikace. O to víc si vážím svého krásného porodu doma. Pokud to ale jen trochu půjde, tak do „slepičárny“ mě ani tentokrát nikdo nedostane.

Některé věci však zařídím jinak. Budu mazat ještě důkladněji a i během porodu. Na pár dní po porodu si asi zaplatím někoho, kdo by se o mě staral – nákupy, vaření, případně praní, tak aby se manžel mohl věnovat jenom nám a Honzíkovi. A taky nedovolím návštěvám, aby u nás zůstávaly tak dlouho. Ony totiž i návštěvy se u vás doma cítí lépe, než v porodnici a nechce se jim tolik domu. Zpočátku to bylo dost únavné.