Taky dobrá vánoční tradice

Kdybych byl myšák Stuart Little, ten památný den loňských Vánoc nechám tesat zlatým písmem do myší historie a kolegu Schillera ze sousední nory bych požádal o libreto s vůní čerstvé čokolády a vlašských ořechů. Ty nejsladší poklady pro jazyk se podařilo opatřit pro celou početnou myší rodinu i příbuzenstvo z matčiny a otcovy strany. Štědrý den bude opravdu štědrý.

Ale vezměme to hezky po pořádku. Jedny z předchozích Vánoc byly pro naši rodinu dost smutné nešťastným osudem medových perníčků. Podivným řízením a dlouhou cestou, podobnou sibiřské anabázi legionářů, doputovaly tehdy až do temných útrob odpadkového kontejneru. To neštěstí nám asi navždy zůstane v paměti. A tak jsme udělali detailní rozpis dvoustupňové kontroly všech vynášených odpadků, abychom vyloučili možnost, že i loňské Vánoce budou jako ty předešlé bez vánočního cukroví. Rozhodli jsme se nepéct smolné medové perníčky. Upečeme raději linecká kolečka. Slepovaná rybízovou marmeládou. Polévaná čokoládou. A s mandličkou uprostřed. Jenže právě mandlička uprostřed se stala jablkem sváru a kamenem úrazu.

Protože loni se na tuzemském trhu prodávalo kilo mandlí bratru za cenu deseti litrů Naturalu, rozhodli jsme se, že použijeme zásoby vlašských ořechů z vlastní zahrádky a pěstitele mandlí necháme umřít hlady. S touto vznešenou myšlenkou jsme se pustili do díla. Děti louskaly hromady ořechů, aby bylo dost voňavých jader na několik plechů ještě voňavějších koleček. Další natíraly kolečka marmeládou a slepovaly je. Nakonec manželka máčela výslednou dobrotu v čokoládě a jako třešničku na dort vetkla doprostřed jádro vlašského ořechu.

Plechy se plnily, noc přestávala být postupně mladá a oči se klížily v úpěnlivé prosbě o zasloužený odpočinek. „Ještě ne, ještě ne. Ještě by to nebyly ty úplně pravé šťastné a veselé. Ještě se musí dodělat ten čtvrtý plech!“ Nakonec bylo i toto přání tvůrce splněno. Plechy s lineckými kolečky a oříšky jak korunkami na hlavě Jejího Veličenstva trůnily na kuchyňské lince. To aby čokoláda přes noc ztuhla a příslib voňavých Vánoc mohl být ráno uložen do chladu a bezpečí. Než zkrášlí štědrovečerní stůl.

Takové byly naše představy a sny té noci, aby s razancí hrozivého tsunami vše naráz rozmetalo kalné ráno. Vzduch prořízl drásající výkřik manželky. Já, naslouchaje ozvěně a následnému zlověstnému tichu, čekal už jen její pád. A ptal se sám sebe, proč musí člověk ovdovět zrovna o Vánocích. Ulehčeně jsem si oddechl, když domem vzápětí zazněla dosti ostrá a nepublikovatelná slova, která slušný člověk nevysloví ve všední den, natož slušná manželka o svátcích. Když jsem dorazil do kuchyně a nalezl tam bědující ženu, pochopil jsem při pohledu na torza lineckých koleček, že taková spoušť si nežádá jen silná slova.

Nebyl jsem přítomen bitvě u Slavkova. Ale tak nějak muselo vypadat bojiště po bitvě, jako teď vypadaly zpustošené šiky lineckých koleček. Mnoho z nich se jevilo těžce raněných. A co nejhoršího: velká část byla bez oříšku! Žena nejprv preventivně vyspílala dětem za nestoudný noční pych. Když ale dětské tváře nejevily výjimečně vinu, přistoupilo se k detailnímu ohledání místa činu. A tam jsme našli podivné stopy. Na každém lineckém kolečku, kde chyběl oříšek, bylo několik drobných vpichů jako od jehličky.

V té chvíli byl známý i pachatel. Žijeme ve vesnickém stavení, uprostřed polí a luk. Kočka, která má v našem domě hlášen trvalý pobyt, tam není coby domácí mazlíček, ale praktická věc pro odstraňování občasné návštěvy nějakého myšího samozvance a pobudy. Pokud se o to nepostará kočka, s jistotou se o to postará pastička, do které nastraží žena jádro vlašského ořechu. Ten mají myšky rády. A neodolají. No a pak cvak - a spadla klec.

Jenže té noci znovu trestuhodně selhal lidský faktor. Odpadky byly sice zkontrolovány pro případ, že by nepřítel přišel od lesa, ale od vody jsme ho nečekali. Co byla totiž jedna pastička s jedním jadérkem proti nekonečným řadám lineckých koleček se stovkami jader, vyzývavě se nabízejících k všeobecnému použití? To citlivý čich myšky samoživitelky nemohl nerozeznat. Natož nechat bez povšimnutí. A tak, i když mnoho koleček nedokázal nepřítel kvůli obrovské přesile ohrozit, přesto byly utrpěné ztráty značné a bolest nad prořídlými řadami vháněla slzy do očí.

Blíží se opět Vánoce. Domem se znovu line dobře známá vůně cukroví a mě začíná obcházet hrůza. Co strašného se může stát s těmi voňavými dobrotami letos? Jak je zabezpečit? Najmout si ochranku? Nebo se radši pojistit? A proti čemu? Představa klidných Vánoc pomalu mizí v nedohlednu a já přemýšlím, jestli by se na tom neštěstí nedalo najít aspoň něco pozitivního.

Myslím, že dalo. Říká se, že neštěstí druhého potěší. Na co se dalo, na to jsme se letos důkladně připravili. Kontejnery hlídáme, kočky jsme celý rok trénovali. A jestli nás o cukroví letos nečekaně oloupí ufoni? Aspoň se budeme mít s přáteli po čase čemu zasmát. Taky dobrá vánoční tradice.