Můj těžký porod

Moje dcera Barbara Anna (1 týden) je nádherná a zdravá holčička. Popisuji svůj příběh se šťastným koncem:

Mé těhotenství bylo "krásné", klidně bych si ho "zopakovala". I když jsem musela prvních pět měsíců ležet doma, tak to tak strašné "nebylo". Ucítila jsem první pohyby už v 18. týdnu a to mi ty všechny neduhy nahradilo nenahraditelně. Uplynulo to nečekaně rychle. Už na začátku sedmého měsíce jsem začala pociťovat tvrdnutí břicha. Hodně mě to vylekalo a už jsem si pozbalovala tašku do porodnice. Šla jsem k mému panu doktorovi a ten zkontroloval, jestli je něco v nepořádku. Řekl mi, že je to normální těhotenský projev a že mám dojet, když by se objevilo něco horšího a většího.

Tak jsem jela nazpět. Pořád jsem se necítila tak nějak ve své kůži, ale když mi můj ten nejlepší doktor řekl, že je vše v pořádku, uklidnilovalo mě to.

Když jsem byla ve 33.týdnu, začalo mi být špatně. Na záchodě jsem byla schoulená, plná strašlivé bolesti v podbřišku. Zachránil mě až mobil, který jsem v té bolesti nemohla ani vytáhnout z kapsy. Ještě, že jsem ho tam měla, jinak bych asi umřela tou bolestí hrozitánskou. Přijela sanitka, naložila mě krátce po tom, co jsem omdlela a pak už si nic nevzpomínám. Kontrakce mi nějakými léky pozastavili, takže se porod nerozběhl tak, jak lékaři čekali. Probudila jsem se až pozdě v noci. Byl u mě manžel, držel mě napjatě za ruku. Bál se, protože jsem měla po celém těle nějaké kapačky, hadičky a vedle dva monitory pro kontrolování mého dýchání i kontrolu plodu. Otevřela jsem jen na chvilku oči a pak usnula.

Když byla ráno vizita, okamžitě mě hned zajímalo, co se děje, ačkoliv jsem si nic nepamatovala. Doktorka mi sdělila, že mám nízký krevní tlak a může se mi stát, že mám bolesti na dolní části břicha nebo omdlím. Jinak je prý vše v pořádku a za dva dny mě pustí domů. To mě uklidnilo a byla jsem šťastná, že to tak dobře všechno dopadlo.

Za dva dny jsem šla doopravdy domů. Byla jsem strašně vysílená a tak jsem si lehla, ať se nevysiluji ještě více mými dcerkami Adélkou a Klárkou.Všichni tři (manžel a holčičky) mě obskakovali jídlem, protože jsem zhubla o tři kila v nemocnici. Potom pitím a vším možným. Ani mě nepustili k vaření či jiné práci. Tak jsem si poležela a od té doby si to náramně užívala. Jeli jsme na dovolenou k moři do Itálie a taky na chalupu do Třeboňska a tak dále. Přesně ve 40. týdnu těhotenství mi začaly pravidelné kontrakce po 10 minutách. Tak jsem si dobalila tašku a jeli jsme do nemocnice. Tam mi řekli, že miminko ještě není otočené a budeme muset čekat. Ubytovali mě na pokoj šestinedělí číslo 6 a já jsem se oblékla do svého županu. Plodová voda mi pořád neodtékala, takže jsem měla tušení, že budeme rodit dlouho. Pustila jsem si CD a manžel mě masíroval aromatickými bylinkami, které zbožňuji. Byla jsem otevřená na 4,5 cm.

Bylo ráno 27.června. Já už jsem byla otevřená na skoro šest centimetrů, takže mě na nemocničním vozíku převezli na porodní pokoj. Nebyl to žádný nadstandard, ale vana tam byla, takže docela fajn. Nechtěla jsem ležet, ale vylezla jsem na ribstole, kde mi sestřička vysvětlila základní cviky a pohyby pro otočení miminka. Pak jsme se přemístily na žíněnku. Málem jsem stála na hlavě, ale pořád nic. Protože jsem byla otevřená na 9,5 cm, tak mi píchli vodu. Vůbec to nebolelo, naopak - ucítila jsem velkou úlevu. Pak mi paní doktorka řekla, že miminko se pořád neotáčí a mám se do půl hodiny rozhodnout, zda budu rodit císařským řezem nebo koncem pánevním. Rozhodla jsem se, že chci rodit císařským řezem, protože jsem byla hodně vysílená a unavená. Dali mi epidurální anestezii, ale ne celkovou, protože bych se probudila až za hodně dlouho po narození miminka a to jsem nechtěla. Necítila jsem půl těla, ale úleva to byla. Nad hlavou jsem měla zelenou plentu a anestezioložku. Po rozříznutí jsem ztrácela hodně krve a nastaly komplikace, takže mě raději uspali celkově.

Operaci byl přítomen manžel a miminko viděl hned, jak se narodilo.

Když jsem se probudila, bylo dobře. Co prvního mě zajímalo, bylo miminko. Sestřička mi ho donesla, já ho pohladila a zajímala se o to, jestli má všechny nožičky, ručičky, hlavičku. Byla to holčička Barunka, vážila 2940 g a měla 46 cm. Nádherná a i když malá, tak v pořádku. Plakala jen trošku.

I když byla zdravá, tak kojení se stalo od začátku nekojením. Sestřičky mi to sice dlouze, hned druhý den po porodu, ukazovaly, ale malá se do tří dnů nechytla. Hodně mě to mrzelo, ale co jsem nadělala, když to tak už prostě je. Když jsme jeli z porodnice, hned jsem šla do lékárny koupit Nutrilon a lahvičku s příslušenstvím. Tak jsme začali bumbat. Malé i tak mléčko chutná a myslím, že to mateřské ji nechybí...

Přeji všem maminkám hodně sil, zdravé a hodné miminko a také manžela pomocníka.