Zdravá sebeúcta roste z překonávání překážek

Podle psycholožky Ludmily Haňkové je ale právě zdravá rovnováha mezi povinnostmi a osobními potřebami prevencí únavy a vyhoření.

Jak by se dalo z psychologického hlediska definovat „štěstí“?

Psychologie spíše než o štěstí, což je trošku poetický pojem, mluví o pocitu osobní spokojenosti, spokojenosti se svým životem. A zkoumá, z čeho se ta životní spokojenost skládá. Patří sem sebeúcta, která je velmi důležitá a osobně ji považuji za klíčovou. Další důležitou věcí je spokojenost se zaměstnáním a smysluplná, zajímavá práce. Podle některých odborníků je právě smysluplná práce jádrem naší spokojenosti, ostatně práci se věnujeme značnou část svého života. Důležité jsou i dobré mezilidské vztahy - velmi blízké, manželské a partnerské; dokonce se podle výzkumů ukazuje, že lidé, kteří žijí v manželství nebo v partnerském vztahu, jsou šťastnější než ti, kteří partnera nemají. A pochopitelně sem patří přátelské vztahy. Lidé, kteří o sobě mluví jako o šťastných, uvádějí, že mají čtyři pět přátel. Je to samozřejmě průměrná hodnota.

Ale i tak to je zajímavé číslo. Setkávám se s představou, že čím více přátel, tím více štěstí.

Tady jde o hodně blízké přátele, takové, kterým můžeme zavolat i v noci a s nimiž můžeme mluvit o všem. Může jich být i víc, ale těžko jich bude dvacet.

Jaké další faktory souvisejí s pocitem spokojenosti?

Určitě možnost uplatnění a pocit svobody, například v souvislosti s politickým systémem. A taky prostředky k životu, což jsou nejen materiální záležitosti, ale třeba i prostor. Člověk nemusí být úplně bohatý, ale zase by neměl být úplně chudý, protože pak ty prostředky těžce shání, z čehož pramení neustálý stres. Důležitá je i smysluplnost. Pokud člověk zná smysl své činnosti nebo svého života, jednoduše ví „proč“, snese i každé „jak“ a může mít pocit seberealizace. Náš pocit štěstí vychází z pozitivních emocí. Lidé, kteří svůj život hodnotí jako šťastný, říkají, že se umějí radovat, jsou lépe naladěni. A to už je jejich osobnostní charakteristikou a psychickými vlastnostmi. Z posledních výzkumů také plyne, že pocit štěstí je až z poloviny ovlivněn dědičností.

Takže se buď narodíme, nebo nenarodíme šťastní?

Ano. Tyhle výzkumy se zaměřují na jednovaječná dvojčata, která byla z nějakého důvodu rozdělena. A některá rozdělená dvojčata se bez ohledu na životní podmínky cítí stejně šťastně.

A pod tím vším zřejmě jsou vlastnosti nervových soustav. Psychologové se zabývají například úzkostmi nebo depresemi, které lidem brání cítit spokojenost. Úzkostný člověk se zabývá více těmi negativními stránkami života, neustále je znepokojen. Tihle lidé jsou taky citlivější na negativní události, spíše než pozitivní vnímají ty neblahé věci, jsou ustaraní. Ovšem je možné naučit se vnímat ty světlejší stránky života, na tom v terapii často pracujeme.

Kdy jsme a kdy naopak nejsme šťastní?

To je jednoduché. Šťastně se cítíme, když prožíváme pozitivní emoce. Záleží na tom, jaké události nám ty pozitivní emoce vyvolají. Lidé si často myslí, že nějaký velký úspěch jim navodí i intenzivní pocit štěstí. Ale není to tak, máme svůj emoční „strop“ a navíc náš mozek není schopen vyrábět pocity štěstí trvale, takže jde o krátkodobé pocity. Výhodu mají lidé, kteří se dokážou radovat z jednoduchých, malých věcí. A když mluví o svém životě a o hezkých věcech, které zažili, nevzpomínají na triumfy, výhry nebo koupě drahého auta, ale na běžné radosti, které třeba cítí, když dají dítě spát a užívají si klidného večera. Ale když prožijeme něco špatného, něco nebo někoho ztratíme, cítíme se nešťastní. A teď je otázka, jestli jde o to, že „jen“ není šťastný, nebo zda prožívá negativní emoci. Když se děje něco, co opravdu musíme nějak řešit a co je opravdu zlé, cítíme se ustaraní a také nešťastní.

Závisí náš pocit štěstí na vnějších okolnostech?

Ano i ne. Když se člověk narodí třeba ve velmi chudých poměrech, dennodenně shání obživu pro sebe a pro svou rodinu, tak těžko bude pořád bezstarostný a cítit se šťastně. Stejně jako když ztratí blízkého člověka, případně prožije nucenou emigraci, válku… Nicméně víme, že lidé, kteří jsou dlouhodobě a někdy i trvale nemocní, dokážou žít často šťastnější život než lidé zdraví. Dokážou najít smysl svého života. Stejně tak bohatství není zárukou šťastného života, dokonce někdy spíše naopak - bohatý člověk, který se musí věnovat svému majetku, si ho nemusí vůbec užít. Podle průzkumů je na tom v otázce životní spokojenosti nejlépe střední vrstva. Zajímavým faktorem je překonávání životních překážek, které je únavné a nepříjemné, zvláště když trvá delší dobu. Člověk si přeje, aby nebyly. Ale když je překonáme, někdy nastoupí pocit plnějšího života. A nakonec můžeme zjistit, že jsme žili šťastněji, než kdyby ty překážky nepřišly. Nejdůležitější je pocit vlastní hodnoty. Když má nemocný člověk pocit vlastní hodnoty a dokáže být prospěšný ostatním bez toho, že by měl na sebe přehnané nároky, a považuje se za dobrého člověka, dokáže být šťastný.

Malé děti působí šťastně od rána do večera a zdá se, že čím jsme starší, tím se pocit štěstí vytrácí. Existuje souvislost s naším zráním a pocitem spokojenosti?

Dětství je období, které může být bezstarostné, ale na druhou stranu se říká, že dětství je ráj, ve kterém žijí strašidla. Dítě sice může být bezstarostné, může se radovat, protože si neuvědomuje, co všechno život obnáší a necítí úzkost z nenaplněných očekávání, ale když se odehraje něco nepříjemného, může se bát nebo být úplně nešťastné, protože si myslí, že teď už je konec, už to nebude dobré.

Takže ta zkušenost je svým způsobem výhoda i nevýhoda.

Ano. Zkušený dospělý člověk se někdy nedokáže úplně radovat, protože se dívá na věci realisticky. Dospělý ale umí věci předvídat, dokáže učinit určitá opatření, aby případné následky nebyly tak zničující. Není prostě bezmocný. Jak někteří lidé dospívají a uvědomují si, co všechno se může stát, stávají se úzkostnějšími. V poradně, při terapii, s tím dokážeme udělat spoustu práce a pomoci jim, aby to tak necítili.

Někteří lidé působí i přes to, že se zdá, že jim život přeje, jako zoufalci. Je možné, že se sami nějak „naprogramovali“ na pocit beznaděje, neštěstí?

Asi ne úplně sami, ale často je „naprogramuje“ prostředí, rodina, třeba chování jejich rodičů. Pokud je matka příliš úzkostná a pesimistická, dítě se to od ní jednoduše naučí. Člověk také může dostat do vínku určitou emoční labilitu nebo jiné vlastnosti, které mu ztěžují vnímání pozitivních událostí. Někteří dospělí v sobě ale hodně pěstují postoj beznaděje. Souvisí s tím současná zaměřenost na štěstí, kterou v sobě má naše západní generace a která je v podstatě životní komplikací. Myslíme si, že bychom měli být šťastní, pořád „OK“ a cítit se dobře. A to vede k tomu, že nejsme nikdy dost šťastní.

Není to tím, že máme pocit „práva na štěstí“?

Ano, bereme to jako svoje právo a někdy i povinnost, které musíme dosáhnout. Málokdo ví, co to štěstí je, ale cítí se nespokojený, že ho nemá. Lidé si neuvědomují, že neutrální nálada je vlastně v pořádku, stejně jako výkyvy negativní nálady. Naše psychika je nastavená tak, že více vnímáme to negativní nežli to pozitivní. Takže ten pocit jakési občasné každodenní „přiotrávenosti“ je v podstatě v pořádku.

Možná nás ty negativní pocity i chrání, ne?

Přesně tak. Pokud bychom je neměli, chovali bychom se nerozumně, stejně jako kdybychom necítili bolest. Ale existují určité způsoby myšlení, které jsou charakteristické třeba pro lidi s neurózou nebo depresí. Ty prohlubují pocit nespokojenosti. Tyhle způsoby myšlení nazývá kognitivněbehaviorální psychologie kognitivními omyly, které jsou ve společnosti opravdu hojně rozšířené. Jsou to třeba „černé“ nebo „růžové“ brýle. Mnozí lidé si „nasadí černé brýle“, protože se bojí, že když si je „sundají“, bude to pro ně nebezpečné. Takže musejí pořád předpokládat, že se stane jen to nejhorší, a nemyslet na ty hezké události. A myslí si, že se tak před špatnými událostmi uchrání. Ta samá chyba myšlení jsou „růžové brýle“. Když si budu myslet, že budu vnímat jen pozitivní stránku života a nebudu dávat pozor na žádné negativní známky nebo varovné příznaky, řítím se tak do nebezpečí. Patří sem i přehnané zobecňování, třeba co se týče sebehodnocení. „Když se mi jednou něco nepovede, jsem k ničemu.“ „Neudělala jsem zkoušku, jsem hloupá.“ Tím si lidé mohou zkazit den nebo celý týden. „Když napoprvé neuspěji v přijímacím pohovoru do práce, jsem neschopná.“ „Všichni to vidí, jak jsem neschopná.“

Tím se člověk vlastně sám stigmatizuje.

Ano, je to tak. A ještě si sám sráží sebevědomí.

A další kognitivní omyly?

Je to třeba „čtení myšlenek“, kdy si myslíme, že si o nás druzí myslí jen to špatné. Stejně tak „katastrofizace“, kdy si představujeme to nejhorší, abychom byli připraveni, kdyby… Nebo „magické myšlení“, což je v naší společnosti hodně rozšířené, setkávám se s tím třeba u lidí, kteří mají neurotické poruchy.

Má to zmiňované magické myšlení souvislost třeba s tím, že lidé chodí ke kartářkám?

Ano, je to tak. Ono ani tak nevadí, že tam chodí, horší je vliv, který to na ně má. Oni pak nejsou schopni oprostit se od negativní předpovědi a to na nich zanechává stopu. Stejně fungují i pověry. V našem mozku není přímý spoj mezi mozkem a emocemi, a když nám od dětství někdo něco vštěpuje, stavíme se k tomu nekriticky. Lidé i říkají, že si uvědomují, že nějaká pověra je hloupost, ale že s tím neumějí nic udělat. V terapii se proto zaměřujeme na zkušenosti a necháváme lidi doslova testovat, jak to je. „Co se stane v pátek třináctého?“ „Co se stane, když rozsypu sůl?“ Není třeba situace pokoušet, stačí si zapisovat, co se stalo. Ale někdy nás ty předpovědi „donutí“ chovat se tak, že nakonec ten neblahý efekt sami vyvoláme. Když se budu bát, že se s někým pohádám, protože jsem rozsypala sůl, budu tím pádem vztahovačnější. A stane se… Ale to je podvědomá záležitost.

Existují ještě další chyby myšlení, které nám hatí pocit spokojenosti?

Dalším omylem je tvrzení, že každá radost musí být vykoupena nějakou bolestí. Takže se raději nebudu radovat, abych pak netrpěla. Tím se ale lidé úplně odříznou od radostí, které přicházejí „samy“, spontánně. Taky si někdy myslíme, že se platí i za zlé myšlenky. A pak se bojíme si v duchu pomyslet něco špatného, když nám někdo ublíží, protože se bojíme trestu. Říkáme si taky, že na nás nezáleží, jen aby ostatní byli v pohodě.

Někdy se setkávám i s něčím, co bych nazvala „podmíněné štěstí“. Prostě „šťastný budu, jen když…“ Osobně si myslím, že to je trochu nebezpečná strategie. Co myslíte?

Ono to tak fungovat může. Pokud mám nějaký cíl, jdu za ním a nakonec si ho splním, tak to je určitě dobré. Když si vzpomenu na nějaký dílčí úspěch, tak se z toho mohu radovat. Ale nefunguje to tak v případě materiálních věcí. Navíc „s jídlem roste chuť“, takže úspěch plodí hlad po dalším úspěchu. Jako v pohádce o zlaté rybce.

Co můžu udělat pro to, abych se i v náročných situacích nehroutila a zachovala si vědomí „světýlka ve tmě“?

Samozřejmě pomáhá, když umíme nějak pracovat se svými negativními myšlenkami. Ale pokud jde o nějakou opravdu těžkou situaci, třeba o životní ztrátu, říkám lidem, že stejně jako se nedokážeme donekonečna radovat, neumíme se ani donekonečna trápit. I když se na začátku zdá, že se budeme trápit po celý život, není to tak, dokonce ani v případě úmrtí dítěte. V případě ztráty dítěte trvá asi pět let, než se bolest „smrskne“ na určitý bod, který už není tak všeobjímající. A tohle vědomí může pomoci přečkat to nejtěžší. Pokud jde o nějaké méně závažné věci, pomáhá, když si umíme poradit s problémy, hned nerezignujeme, nečekáme, až „se to samo“ vyřeší, ale máme vytvořený návyk věci řešit. A kdo tohle umí, toho třeba nepoloží ztráta zaměstnání. Je taky dobré věci zkoušet opakovaně, nerezignovat. Někdy se věci povedou až „na poslední chvíli“, a proto se nesmíme vzdávat. Štěstí přeje připraveným. A člověk, který si osvojil repertoár funkčního chování, je připraven zvládat starosti lépe. Taky je dobré, když máme oporu v přátelích a v blízkých lidech, pak je všechno snazší. Pomůže nám i to, když se zbavíme přehnaných nároků na sebe. Ty nám neskutečně otravují život. Někdy jsme skoro slepí, máme dojem, že když se nám nepovede to nej-, nejsme k ničemu.

Tohle bychom možná měli učit už i malé děti, co myslíte?

Ano, je to tak. Pokud nenaučíme své dítě překonávat překážky, bude mít velké problémy se zvládáním nároků života a potažmo se sebehodnocením. Takže je dobré děti, samozřejmě přiměřeně věku, učit, že co se nepodařilo poprvé, podaří se třeba podruhé nebo potřetí.

A když se nepodaří, život nekončí, a může se zkusit něco jiného…

Přesně tak. Ale přiměřeně, aby se dítě nefrustrovalo. Perfekcionismus a porovnávání výkonů dětí jsou velmi nebezpečné. Je těžké najít zdravou míru; neměli bychom dítě do ničeho tlačit, ale ani mu ustupovat, když se nám zdá, že se mu jen do něčeho nechce. A taky nedělat pohromu z toho, když se něco nepodaří.

Součástí mého štěstí je štěstí mých blízkých i dalších lidí. Do jaké míry jsem odpovědná za to, jak se lidé kolem mě cítí?

Ano i ne. Když s někým žijeme ve vztahu, jsme za ten vztah spoluodpovědní. Když nebereme ohledy na druhého, nezajímají nás jeho potřeby a jedeme si po svém, říkáme mu, že to, jak se cítí, je jen jeho věc, je to neodpovědné. Když třeba jeden partner druhého podvede a pak ještě zlehčuje jeho bolest a říká mu, že to je jen jeho problém, není to správné. Na druhou stranu existují závislé vztahy, které mohou pro jednoho z partnerů představovat velikou zátěž. Čili nejsme odpovědni za životní dráhu blízkého člověka, pokud mu v tom nebráníme, ani za jeho volný čas. Můžeme to s ním probrat a vyhovět mu, ale ne to za něj řešit. Nejsme odpovědni ani za to, že nám druhý něco neřekne a my pak nevíme, že se s ním něco děje. Dělávají to závislí partneři. Jen se nějak tváří… „A ty to nevidíš, že je mi špatně?“ Druhý má právo říci, že nevidí, že o tom neví, ani to není věc naší odpovědnosti. A pokud naopak závislému partnerovi stále v něčem vyhovujeme, můžeme získat dojem, že nám něco dluží a že si za to něco zasloužíme, a ani to není v pořádku. „Já pro tebe všechno, a ty my nedáš ani tohle,“ což je silně manipulativní. Vzájemné vztahy s sebou nesou stálé balancování na okraji, citlivé hledání zdravé míry.

Lidé, kteří se dlouho nebo hodně intenzivně věnují pomoci druhým, mohou vyhořet. Co znamená, když se řekne „syndrom vyhoření“?

Syndrom vyhoření je velmi nebezpečný. Jedná se o soubor příznaků, které postihují především lidi z pomáhajících profesí; může potkat i zástupce jiných povolání, ale ohroženi jsou především ti, kdo pracují s lidmi. Práce s lidmi je velmi vyčerpávající a zároveň je založena na pocitu vlastní hodnoty. „Když pomáhám druhým lidem, jsem dobrý člověk,“ říkáme si.

A jaké jsou příznaky syndromu vyhoření?

Na začátku to je ztráta nadšení a jistá podrážděnost, zapomínání, agresivita, popudlivost, lhostejnost, vztahovačnost, pocit nedostatku uznání… Lidé jsou lhostejnější k těm, se kterými pracují, a u zkušených lékařů se v téhle fázi syndromu vyhoření objevuje jistý cynismus. A člověk začíná trpět depresí, nechutenstvím, může trpět nespavostí, a svou práci už neodvádí dobře. Ovšem prvním stadiem syndromu vyhoření je nadšení a vysoká angažovanost. Člověk chce pracovat s velkým nasazením, více, než je nutno, vžívá se do pocitů svých klientů, porušuje hranice mezi sebou a klientem a pomáhá mu víc, než musí. Práce ho ohromně baví, zároveň má ale dojem, že mu druzí nerozumějí. Tahle fáze trvá třeba i několik let a postupně přechází do fáze stagnace. Člověk se už přestává tolik snažit, nadšení se vytrácí. Cítí, že ho to už trochu obtěžuje. U některých lidí v této fázi se setkáme s tím, že se plně angažují pro jednoho klienta, udělají pro něj první poslední, ale několik dalších hrubě odbudou. Nemá sílu na všechny, takže svůj pocit spokojenosti uspokojí tak, že si někoho vybere a tomu pomůže. Po této fázi následuje stadium frustrace. Člověka už obtěžují všichni klienti, je zklamaný, rezignuje, má dojem, že ta práce nemá cenu. Frustrace přechází v apatii, člověk už nechce pracovat vůbec, vyhýbá se odborným rozhovorům, klientům, nestýká se s kolegy a uvažuje o odchodu z práce. A když se to ani tehdy nepodchytí, následuje úplné psychické a fyzické vyčerpání, vyhoření. Člověk ztratí smysl života, nejen smysl své práce. A tady už není šance, že by se ke své práci vrátil.

Jak se syndrom vyhoření léčí? A dá se vyléčit?

Syndrom vyhoření se dá vyléčit, pokud se ale začne včas, nejlépe ve fázi frustrace. Chce to však, aby se člověk obrátil na odborníka a podstoupil středně- nebo dlouhodobou psychoterapii, někdy i v kombinaci s léky. A když si odpočine a nějak zkoriguje svoje představy a očekávání, může to být dobré. Pokud je zatím ve stadiu stagnace, může si dokonce pomoci i sám tím, že si „naordinuje“ dovolenou, aby si mohl odpočinout a zabývat se něčím jiným. Ale když už je ve fázi apatie, je to nebezpečné. Setkala jsem se třeba s učitelkami, které v ordinaci mluvily o tom, že žáky nenávidí.

Existuje nějaká prevence?

Ano, určitě. Pomáhá zachovávat si zdraví a vlastní kondici, věnovat se vlastnímu tělu. Také jsou prospěšné věci, které nám pomohou relaxovat, ale pozor, ne alkohol nebo drogy, musí to být zdravé věci jako sport. Užitečná je taky sociální síť, potřebujeme bohaté mezilidské vztahy. Pomáhají i otevřené rozhovory; je dobré mít někoho, komu můžeme otevřeně říci, že nás děti naštvaly. Školství ještě bohužel neumožňuje učitelům supervizi, což je škoda. Pokud se soustředíme jen na práci, určitě na to „dojedeme“. Proto potřebujeme koníčky, pěstovat si jiné zájmy než práci, střídat činnosti. Taky je dobré naučit se oddělovat práci a soukromí a být zdravě asertivní. Zejména mladí pracovníci nedokážou odmítnout úkol, který je navíc nebo jim nepatří. Musíme si vymezit hranice a také umět dát najevo, že teď už nepracujeme, že nám skončila pracovní doba. A taky si umět říct o pomoc, dát najevo, že už je toho moc, a případně i vyjádřit negativní pocity.

Co vám osobně pomáhá v tom, abyste si uchovala pocit životní spokojenosti? Kde čerpáte nové síly, optimismus do dalších dnů?

Naštěstí jako psychoterapeutka mám povinné supervize. A na víkendy jezdím z města, tam si nevezmu ani knihu, ani práci. Mám taky přátele a partnera, a s nimi mohu o všem mluvit. Když je čas, tak i sport, při kterém si vyčistím hlavu. Svalová práce mi z hlavy dostane všechny pracovní problémy. A pak jsou to ženské radosti jako oblečení a móda. Někteří lidé si myslí, že to jsou povrchní zájmy, které se pro hlubokomyslného člověka nehodí, ale myslím, že i to je nezbytné, je to taková oáza pro pocit sebedůvěry. Psycholog je stejně jako učitel nástroj, nemá žádné přístroje nebo stroje, ale pracuje „sám sebou“. A proto by o sebe měl pečovat.